O B7 se toho od konce ročníku 2013 napsalo
hodně. Většina blogů a zpráv povídá o tom, jak se komu dobře běželo. Málokdo to
ale přednesl pohledem celého teamu – B7 je totiž extrémní závod, ale dá se
absolvovat relativně v pohodě … pokud běžíte sami. Nebudu teď zmiňovat
profíky, kteří jsou sehraní a de facto běží 2 samostatné jednotky v teamu
relativně stejným tempem … na trati jich bylo mraky. Bílé pásky kolem čipů a
jeli si své tempo. Předběhl nás jeden, po 5ti minutách pak následoval jeho nebo
její teamový kolega, či kolegyně.
Jde mi nyní hlavně o hobíky, kteří více, či
méně trénovali, aby absolvovali tento závod. Někteří šli na B7 s jasnou
strategií – projít jej – žádný běh, ale chůze. To lze. Ale kterému běžci se
tato představa zamlouvá?
Parťáci se hledají různými způsoby. Někteří se
vidí poprvé až na startu. To zde nebudu rozebírat. Někdy to vyjde, někdy ne.
Proč toto vše píši? Protože mi ve všech
zápiscích chybí ten popis týmového ducha. Ten popis, kde jeden z dvojice
je silnější, nebo má očividně super den a druhý je na tom přesně naopak. Ten
popis toho, kdy se ambiciózní část týmu musí vzdát svého snu na čas nebo
umístění a podpořit parťáka a ulehčit mu rozhodnutí, co dál, toho, kdy se ten,
co je na tom špatně rozhodne, že projde peklem, aby toho druhého podržel,
obětoval své zdraví.
Podle mě to dokazuje, že pokud tento extrém
překoná jedinec, že je silný fyzicky i duševně, ale opravdovou sílu ducha
dokáže až při týmové práci a dokončení dvou, či více členného týmu, protože
chca nechca, jeden vždy dává a druhý bere, musí – taková zkrácená verze života.
V našem týmu, který jsem byl schopen dát
do kupy ze mě a jediného kolegy z práce, který je dostatečně šílený jako
já, nebylo o čem debatovat. Jaroslaw byl jediný, koho jsem prostě ulovil a kdo
by do toho šel. Já běhám relativně chvilku, on dlouho, ale s delší
přestávkou. Já měl jen 2 maratony a jeden horský, on o 10 více. Trénovali jsme
oba asi nastejno s tím, že já měl díky potrhané achilovce 1,5 měsíce pauzu
a musel jsem začínat defacto od píky. On na druhou stranu musel shazovat lety
nastřádaná kila, což se mu dobře dařilo. Společných tréningů jsme si moc
neužili a daly by se spočítat prstech nešikovného dřevorubce. Obecně je na tom
ale moje maličkost lépe, než Jaroslaw, ale na dlouhé tratě je přeci jen někdy
lepší mít zkušenost, než sílu a nic v hlavě. Navíc jsem se bál, kdy mi
odejdou nohy. Nicméně jsem si po Slezském maratonu udělal obrázek – přepálíme
to a Jaroslaw vytuhne, jsme v háji, odejde mi má achilovka, jsme
v háji, vezmu špatné boty, jsme v háji, sníme špatné jídlo (pro mě to
znamená energeťák), jsme nejspíše v háji také.
Po mém debutu na horském maratonu (Slezský
maraton), kde jsem šel fakt na pohodu a v tempu B7 jsem usoudil, že na
tohle Jaroslaw a asi ani já nebudeme mít ještě natrénováno a přehodil jsem nás
z kategorie sport do hobby. Týden před závodem jsem Jarovi zdůrazňoval, že
naše tréningy těch hodně prudkých kopců nahoru a dolů jsou sice vhodné, ale že
ty naše pár-minutové seběhy a výstupy musí protáhnout na hodinu a pak může
tušit, co nás asi čeká.
Jak to
bylo
Jaroslaw mě odrovnal již ve vlaku do Třince
hláškou, že ho bolí koleno. Trochu jsem to podcenil a se smíchem jsem zahlásil
„trochu brzo, ne?“ Oba jsme se tlemili na celé okolí – jak jinak … dva zelenáči
jdou na ultra. V Třinci Jaro vytáhl své bandáže na kolena. Trochu mě
vyděsila vzpomínka na mé neoprény, když jsem míval problémy
s meniskem. Vzpomněl jsem si na
rozedřenou kůži díky potu, zaškrcenou podkolení jamku apod. Na vše jsem se ho
vyptal …. Prej oukej. A ještě že prý má podporu kotníků v ponožkách, proti
vymknutí atd. Jednalo se o takové elastické návleky podobné ponožce bez paty a
špičky na prsty. Byla to víceméně podpora achilovky a podélné klenby. Uvažoval
jsem o tom také před pár dny, dokonce jsem se poradil s mou
fyzioterapeutkou, ale ta to odsoudila z celkem rozumných důvodů a přidala
je hned vedle toho mého – k ceně za jeden kousek. Tak tohle prej je také oukej.
V Třinci
padlo pár vtípků, pokochali jsme se startovním polem a po startovní znělce
prošli někde v půli startovního stáda branou. Pak jsem ale musel sklonit
hlavu, záda … a povolit levou botu – trochu jsem to přehnal s utažením
tkaniček. Jaroslaw nervózně přešlapuje.
.JPG)
Jdeme dál. Jdou všichni, nechceme dělat paniku
během a tak jdeme rychle a předcházíme stovky „pěšáků“ Koukáme na sebe nervózně
s Jarem a říkáme si, že jsme to asi přepálili, když takhle bereme ty mraky
lidí. Už jich bude aspoň 500, takže musíme být v první tisícovce.
Pak vyjdeme z náručí veřejného osvětlení a já
vidím někde, kde bych čekal oblohu, malé tečky, co se mihotají, poblikávají a
dávají najevo, že to nebude legrace. Dalších 10 minut a zmrzl mi úsměv. Podle
odhadů jsme měli být v první třetině pole ještě před úpatím Malého Javorového, ale pohled na zářící
dálnici čelovek na černé sjezdovce před námi říkal „dělejte lůzři, jste
poslední“. Nechápu. Asi to bylo jen pár set čelovek a kolem nich svítící
dušičky účastníků předchozích ročníků B7.
OK, jdeme nahoru. Suneme se. Přemýšlím, zde
vytáhnout hůlky, ale ne, opírám ruce o kolena a kontroluju Jaroslawa, který už
byl celkem rozhicovaný ze stoupáčku před sjezdovkou. První starost o
parťáka. Nic neříkám, zpomaluju a neverbálně dávám najevo Jarowi, že se musí
držet se mnou volněji. Má tendenci jít rychleji, ale drží se. Netuší, co
přijde. Nastupujeme na sjezdovku. Předklon a dupeme. Musím ještě zpomalit.
Chodci, co jsme dali s přehledem k úpatí, nás dávají. Doposud jsem
měl optimistické myšlenky na umístění a trápí mě, že to není podle mých
představ. Ale cesta ještě dlouhá a nesmím to dát najevo a rozhodit Jaroslawa
bojujícím se svahem se zaťatými zuby. Občas na něj bliknu čelovkou a vidím křeč
v tváři. Čekám á10 metrů. „Už to bude chlape! Seš dobrej“ … nic… Rozumím
velmi dobře.
Nahoře dávám Jarowi pauzu a sundávám ponožku.
Začal trošku pálit puchýř, co jsem si udělal na Slezském maratonu. Lepím. Za
minutu je to ok a jdeme dál. Po kratším seběhu se zvedá cesta zpět na Velký Javorový a Jaroslaw se přiznává,
že už měl krizi ve stoupání. Začínám si připouštět, že to naše umístění asi
nebude podle mých představ.
Kde to jde, běžíme. Po rovince, z kopce.
Vše na podmět Jaroslawa. Věřím mu. Zná se. Seběhy ale musím běžet pomaleji
podle něj a tudíž brzdit, takže mě spíše unavují a říkám si, že takhle asi
skončíme kvůli mým nohám. Běžím dolů poměrně rychle, ale co 100 metrů zastavuji
a čekám. Jarowi navíc kloužou neoprenové návleky z kolen dolů a pořád je
musí natahovat.
Na Velkém Javorovém nás dělí pořadatelé od
sporťáků. Jsem rád, že nemusíme dolů, ikdyž mám obavy, že to stejně nedojdeme.
Šlapeme na Ropici. Docela to jde.
Pěkný skoro-traverz. Z pochybné odbočky se na nás dotáhne samotný
závodník. Asi si odskočil. Nicméně tempo a bílý pásek na čipu znamenají, že si
odskočil do Řeky a zpět… sporťák. Za pár minut, těsně před vrchem Ropice nás
dotahuje další sport dvojice. Jen, co mi probleskne hlavou myšlenka na Zdeňka
Bezďu, někdo mi posvítí do obličeje „čau, jak to jde?“ „Jde to… bohužel jen
jde“ … „jj … ty jdeš sport?“ „Ses posral ne? Myslíš, že bychom TOBĚ jako utekli
a ty nás dohnal až na Ropici?“ smích … přejeme si hodně úspěchů a Bezďa
sprintuje do kopce.
Z Ropice spadneme pro mne příjemnou
cestou na Morávku. Pro Jara to už
moc příjemné není. Návleky padají, kotníky lítají podél kamení, nadávky létají
vzduchem. Snažím se ho telepaticky soucitně podpořit. Nejsem si jist, zda
v tomto stavu by byla slova útěchy to, co by situaci změnilo
k lepšímu. Jakákoliv slova.
Prošustíme kolem stolů s jídlem. Jaroslaw
do sebe cpe cukry v jakémkoliv skupenství. Já přemýšlím, jestli to je na
bundu, nebo ne. Ale jo, asi bude foukat, dávám si větrovku a mažeme do kopce.
Při příchodu k úpatí sjezdovky na Travném
jsem otráven. Když se postavím ke kopci, abych z něj nespadl, natáhnu ruku
před sebe a dokáži se dotknout země. Pěkný stoupák.
Cestou na otravný Travný se ozývá puchýř. Jak to? Mám tam super náplast. Ve 2/3 kopce
to ale už nevydržím a kouknu se co se děje. Hm. Náplast se s ponožkou
třela a rolovala a … až se dorolovala přesně na puchýř a ten pak válcovala jako
když babička válí těsto na nudle. Tahám další náplasti a studuju je. Tak tyhle
fakt nepůjdou. Vedle mě parkuje další „sjezdovkošplhač“. „Ahoj, prosimtě, jsem
mamlas a mam blbý náplasti, nemáš náhodou navíc jeden compeed, prosímtě?“
Podává mi jich snad milion, ať si vyberu. Skromně beru střední velikost. „vem
si ještě“. No OK, do zásoby, když jinak nedá. Beru ještě jeden exemplář. Sám si
pak chudák lepí všechny prsty na pravé noze. Ještě, že mám jen ten jeden,
pomyslím si, a šlapu pokorně dál.
Jaro si vydechl a za chvilku už popíjíme na
rozcestí hobby a sport kategorií něco z našeho pitiva a já likviduju
rohlík, kterých mám požehnaně. Na druhé straně kopce padáme dolů do Krásné. V Krásné by bylo krásně,
kdyby nebyla noc a ZIMA. Zastavili jsme, Jaro doplňuje camel a já do sebe nalil
3 ionty, protože voda mi už leze ušima. Půl banánu, půl tatranky, Jaro někde
popíjí, tak si dávám rohlík. Hodil by se čaj. Rohlík jím rychlostí blesku,
protože díky drkotání zubů koušu o sto šest.
Je mi NESKUTEČNÁ ZIMA. Těším se na další
kopec. Je mi jedno, že to je Lysá, ale chci do kopce jako nikdy předtím. Asi
blázen, musí si myslet lidi kolem. Vidím otevřený dům hned za občerstvovačkou,
tak zkouším, zda mají WC. Ano. Fronta, ale to mě nezajímá. Tlačím se
k umyvadlu a hypnotizuji červený kohoutek. ANO! Rozmrazuji ruce a tetelím
se blahem. Chci si do umyvadla vlézt celý. No nic. Jaro čeká. Cestou
z budovy narazím na nějaký sporťáky. Končí. Ale kvůli čemu! Jeden
z týmu ztratil špatně přidělaný čip někde na Travném. To je na mašli! To
bych se asi šel někam rozbrečet. Tuším, jaký mají pocity. Nechtěl bych být na
jejich místě. Měsíce, spíš rok tréningu minimálně. Vniveč.
Dojdeme před Lysou. Další sjezdovka! Kurňa! Si dělají srandu. Tohle má být
běžecký závod snad ne? Zasekávám ruce do kolen a dupeme zase nahoru. Aspoň mi
není zima. Vydýchávám se co 20metrů při čekačce na Jara. Má nějaký problém.
Kulhá víc, jak já. Nabízím nesení batohu. Nechce. Na minisedle před finálním
krpálem na Lysé mi ukazuje, že ohnul hůlku. Snad to vydrží a nezlomí se. To by
Jaro ztratil velkou výhodu. Šlapeme, jak to jde. Koukám, jak to jde Jarowi.
Docela mu to šlape, tak mažeme nahoru a já si říkám, že sice ne v první
500stovce, ale aspoň do setmění v sobotu bychom to dát mohli. Přeci jen –
Jarowi jede poslední vlak domů kolem sedmé. Dobrá motivace.
Na vrchol Lysé přicházíme přesně
v okamžiku, kdy slunce odřezává černou oblohu od panoramat horských
hřebenů. WOW. Tak tohle za to STOJÍ! Svítání na Lysé, špalír čelovek za námi
skrz lesní cesty na kilometry daleko trochu pohladí ego, ale hned na to
pomyslím, že první sporťáci už asi metelí ze Smrku do Čeladné.
Na Lysé dáváme 10 minut. Oříšky, rohlík,
okurky, zelený čaj s medem. Svítání. ZIMA. A … Jara bolí plosky nohou.
Puchýře prý už má, ale lepit nechce. Domlouvám mu a lepí aspoň trochu. Snad to
dá. Snad neprasknou. Kontroluju ho, jestli ho něco nebolí, nedře. To je ale
blbejch otázek. Neasi, nebolí, po skoro maratonu v horách, nedře, když je
zpocený jak dveře od chlíva.
Z Lysé ale prý neběžíme. Plosky má
zničené jako já na Slezském maratonu, takže vím, čím prochází, ale nejsme ani
v půlce - to bude zlé. Z kopce nás dává jeden tým za druhým. Snažím
se Jaroslawa povzbudit, ale vždy když vidím, jak našlapuje na ty ostré kameny
dolů z Lysé, tak se radši otočím a jsem ticho. Blbnu. Zkouším skákat
schválně po špičkách šutrů, abych zkusil, jak jsou ty nové boty dobré. Nemůžu
si stěžovat. S-Laby jso fakt něco. Necítím nic. Ano, mají sice podrážku tvrdou
dost a možná je tam malá odezva od povrchu, ale na ultra mi to JE FAKT JEDNO.
Mám rád své nohy a utvrzuji se, že tahle investice byla nejlepší, co jsem mohl
udělat.
2km před Ostravicí
Jaroslaw zaskučí bolestí. Tentokrát více, než kdykoliv jindy. Párkrát skočí po
jedné noze. „Puchýř?“, ptám se. „Ano a teď už to je opravdu špatné“, zní
zlověstná odpověď plná bolesti. Kurňa. Teď né! Traduje se, že za Smrkem je
všechno dobré a tam už se nevzdává! „Lepíme?“, ptám se. Pár kroků Jaroslawa
utvrzuje, že to fakt do občerstvovačky nedá bez lepení. Sundá botu a … krvavá
skvrna velikosti mexického dolaru. „Tááák, ha sme v pérdeli pane hrábě.
Konečná“, projelo mi hlavou při tom pohledu. OK, náplasti, co jsem měl, sušit,
namazat indulonou, poctive obléct, obout, stáhnout akorát a jdeme pomalu.
Povídáme. Jaro analyzuje vybavení a problém. U cedule Ostravice je na tom opravdu hodně zle.
Kurnik, oukej. Tak já tu Pražskou 100 prostě
letos budu muset dát. Nemám rád stres z toho, že něco musím a P100 bych
fakt musel, za každou cenu. Bezpodmínečně. Pro body na CCC nebo TDS
v rámci UTMB seriálu.
„Jaro, končíme? Hele … bude to už jen horší a
horší. Sice nás čeká lepší část cesty, ale tvé nohy budou horší. Nemá smysl se
trápit dalších 10, 15 km a vzdát to. Buď teď anebo až do cíle.“ Jsem odhodlaný
to vzdát. Přeci jen máme teprve 42km a on má nohy na maděru. Zdraví je přednější.
Jaro kouká, že asi jo, byť jsme kousek od velké občerstvovačky. „hele počkej
ještě. Chlapi, nemáte nějakej obvaz a compeed náplasti náhodou?“ volám na kluky
našeho věku v kombíku. Rozložení kempingových věcí napovídá, že čekají na
někoho ještě pomalejšího, než jsme my.
Přebírají Jaroslawa a cpou ho do židle,
nastíním situaci a … no to je mazec! Sundávají mu boty, ošetří ho, nalijou čaj,
namažou chodidla, zalepí compeedama. „Sedej taky!“ Odmítám. Kdybych si sedl,
zmrznu a při pokusu o postavení se se rozpadnu jak politej tekutým dusíkem. No
way! Ale čaj, to jó. :-) Dávám Jarowi
moje druhé náhradní ponožky, které jsem chtěl slavnostně vytasit na Smrku.
Jestli má pokračovat a mají ho zachránit moje ponožky, je to fakt malá cena za
jeho utrpení.
Vstává a je odhodlaný jít na občerstvovačku.
Bereme to přes jediný otevřený obchod. Jaro skupuje snad všechny náplasti a bere si malou Colu.
Šťastný z nákupu dupe na základku, kde dáváme polívku v kelasu. Slaná
jak slaneček, ale dobrá. Soli není nikdy dost. :-)
Sušíme věci, pro jistotu dávám nabít na batery
pack hodinky. Jak byla zima, spadl indikátor baterky na 1 díl a říkám si, radši
nabít při čekačce, než někde za pochodu. Debatujeme a rozhodujeme se co dál.
Jaro si asi něco šlehl. Mění názor o 180 stupňů. Jdeme dál. Vycházíme do krásného
dne. Slunko už pomalu začalo osvětlovat skrze vrcholky i některá místa
v údolí a začíná mi být teplo. Po půlhodině cesty velím pauzu – bunda,
mikina, merino do batohu, tílko na sebe, Salomon vizor ze Slezského maratonu,
za který jsem byl ve výsledku nakonec rád na hlavu a jupí vstříc Smrku.
Smrk, jak říkají všichni, je prý nejhorší. Nechápal jsem. Ano, možná ano,
chápal. Ta hrozná cesta kolem a kolem po asfaltce. Z toho by jednoho
kleplo. Nesnáším to. Tohle je fakt horší, než Lysá. Myšlenky cestovatele
uprostřed pouště přerušuje značení a slova pár lidí. „Tak a je to tu!“. No
super! Akce. Napřímo do kopce. Taková … lesní výseč se sklonem větším, než
doposavad vystoupané sjezdovky, mokrá zem od sedlé mlhy, kameny, kořeny. Super.
Šplháme, horolezíme. Když někoho předlezu, jsem rád. Takhle to mám rád. Krátké,
ale rychlé trápení. Ani se netrápím. Baví mě to. Ale asi jsem jediný. Jaroslaw
nadává a prožívá utrpení. Popravě – nedíval jsem se dolů na cestu. Jen za sebe
na Jara, jestli ho mám do 20 metrů od sebe. I tak jsem měl ale strach, ale
nepřipouštěl jsem si jej. Ujede mi to a … radši dupu, levá, pravá, Jaro, levá,
pravá … atd.
Po chvíli už se ani nejde moc míjet
s lidma a vždy, když zastavím kvůli Jarowi, trochu to špuntuji. OK, počkám
nahoře. Už to nemůže být daleko. Nebylo. Asi 10 minut svižnějšího lezení a
vyplivlo nás to na lesní cestě na vrchol Smrku. No to bylo SUPER! Piju půlku
čaje s medem. Nechám Jarowi. Určitě bude potřebovat. 5 minut. Nic. 10
minut, nic. 15 minut. No snad to nebudu muset lézt zpět. 17.minuta a Jaro se
objevuje. „kde jsi? Sis to dával ještě jednou?“ „Málem jsem umřel“. „No to já
taky, ale šlo to, ne?“ „Ne ne, já málem umřel – ztratil jsem balanc a začal
padat dozadu – neměl jsem se už jak a čeho chytit. Naštěstí mě nějaký chlap
strhl na zem na stranu a hodil se mnou na kořeny, kde jsem se chytil.“ „Do
prdele.“ Neměl jsem spěchat. Mrazí mě. Kdyby tam spadl, strhne další desítky
lidí. No jo, ale i kdybych byl 2 metry nad ním, nic bych nemohl udělat. Náhoda,
že za sebou měl chlapa. Být tam ženská, jdou dolů oba. Nechápu. Kdybych měl
slivku, dám mu loka. Zelený čaj s medem je jeho odměna.
Všechny tyto obrázky jsou již cesta ze Smrku.
Jarowi nohy už asi otupěly bolestí. Ze smrku
sice neběží, ale jde. Jde rychleji, než předtím. Možná to je novým dnem, možná
povrchem a krásným prostředím. Ale jsem rád. V půlce sestupu ale hlásí, že
ho bolí koleno. Tejpuju mu to a dokonce se nechal přemluvit i k jednomu
ibalginu. Asi ho to bolí dost.
V Čeladné
mu donesu nealko pivo, párek. Sobě rovným dílem. Jaro do sebe stěží nasouká
párek. Z rohlíků, co jsem mu dal na začátku snědl snad jen jeden. „tak
takhle teda ne, kolego. Musíš jíst, jinak to nedáš. Možná se znáš, ale už jsi
bez pořádného jídla v podstatě 24 hodin.“ (Jaro totiž přifrčel vlakem
z Prahy a nejedl celý předchozí den, kromě ne úplně povedených těstovin ve
Frenu). Nechce. Tlačím do sebe jeho párek snad i nosem. Dojíždím své nealko
pivo a … kurňa co to, jeb hlavou o stůl. No to, víčka jsou snad z olova.
Jaro si totiž odskočil na záchod a já jsem na lavičce na sluníčku začal
vypínat. No to ne, tohle nejde. Rychle vstát a pumpovat. Huš, huš, jdeme.
Žena by nás měla počkat někde na Pustevnách.
Přijela zafandit, podívat se. Ale cesta nahoru je sice super, nicméně opět
pomaleji, než bych chtěl. Takhle to nedáme do šesti do večera. Cestou na čertův
mlýn, někde ve ¾ kopce nám kluše naproti manželka. Zrovna jsme o ní
s Jarem mluvili, že jestli to dám za rok s ní? On to určitě
v životě už nedá. Prý to těžce podcenil. Podcenil terén, podcenil podloží
– že toto je extrém. Kameny, tvrdá půda, ostré šutry, všechno. Zpytoval svědomí
a říkal mi vše, co jsem stačil během posledních 12ti hodin vypozorovat sám – že
sice naběháno a naposilováno měl, ale na toto připraven nebyl.
Denisa nás doprovázela na Čertův mlýn, 6.vrchol z sedmi oficiálních, vyšších, než
1000metrů. Dělala průvodce, hlásila přibližnou vzdálenost, super servis.
Ukázala nám dokonce i Colu – prázdnou, ale i tak osvěžující. Ještě byla orosená
:-))))
Jaro využívá, že se mnou nemusí do kopce
klábosit. Probírám s Denisou průběh a pocity, něco o mě, jak jsem na tom,
jak Jaro atd. Plánujeme odjezd do Chorvatska na dovolenou. Fakt pomáhat nebudu
– v neděli budu spát.
Těsně před příchodem na Pustevny na sobě pozoruji příznaky hypoglykémie. Docela silné.
Začínám se trochu motat a mžitky před očima. Očividně mi dochází. Na tohle už
asi hroznové cukry nestačí. Začínám mít vítr z toho, že budu muset sníst
energetickou tyčku. Teď po tak dlouhé době. Určitě mám prázdnej žaludek, gely
fakt nechci a … tyčinka … no spíš cihla. Slisované něco těžké jak cihla olova.
Dojdeme na Pustevny. Polévka došla – za chvíli. Ty krabe! Já to tam fakt budu
muset hodit nalačno! Kupujeme nějaké jídlo v hospodě. Házím to do sebe.
Třepu se jak osika. Zima, nejsou cukry, špatenka. Všichni kolem sedí
v triku. Rvu na sebe merino, mikinu, bundu jen přikrývám. Po jídle se
odhodlávám k energetické tyčince. Buďto to bez ní se mnou sekne, bude to
zlý, nebo se po****, ale nesekne to se mnou anebo to bude dobrý. Sázím Sportku
a cpu do sebe tyčinku. Jde to.
Zvedáme se a mažu chytat zapadající sluníčko.
Tohle nedáme ani do osmi večer. Jarowi vlak ujede. Podle mapy má hobby short
jen 85km. Dotaz na Jaroslawa, zda jdem i Ráztoku považuji za mrhání dechem. To
znamená, že po odečtu současných 76km už to musí být jen 9km. Jsme
v rauši. Šlapeme na Radhošť a
Jaro docela táhne. Napomínám ho, ať se mírní, ale prej mám stanovit tempo a to
držet. On se chytne a chce běžet 8km/h. Přepočítávám to na tempo a dáme se
mírně do klusu. Denče to vyhovuje – běží s náma na Radhošť a nahání si tím
kiláky do sbírky. Je nádherně. Jarowi to jde, Denča se směje, mně není blbě
z tyčinky. Modlím se, ať to vydrží.
Na Radhošti
foto u mohyly a loučíme se Deni, která vykluše k autu a bude čekat ve
Frenu. Ha ha. Tou dobou jsme mysleli, že to je už jen chvilka.
Pod vrcholem Radhoště, na mírné sjezdovce
Jarowi praská další puchýř. Neptám se, láduju ho růžovkou a velím, ať sedá, že
jdem lepit. „Já tě do cíle dostanu, to mi věř! Teď i kdybych tě měl koulet
z kopce a nahoru táhnout“.
Padáme na černohorské
sedlo, ale ztrácím orientaci. Co se vzdálenosti týká. Trať je značená
luxusně, ale podle kilometrů už bychom měli stoupat a my zatím ani neprošli
Pindulu. Po dalších pár desítkách minut je tu Pindula.
S úsměvem na rtu povídám „teď už to je
jen kousek, že jo?“. „Jó jasně. Už jen 10km“ na mě kluk u ionťáků. WTF???
Jaroslawovi začíná stoupat párá z uší a až ke stoupání do lesa na Velký
Javorník jen nadává, že kdyby to věděl vzdali bychom to za Lysou.
Velký
Javorník není sice přes 1000m, ale má jen 918. Nicméně
cesta TAM a DOLŮ je fakt hustá a Libor Uher to neudává mezi vrcholy jen kvůli
tomu, aby tím neodradil lidi, co chtěj B7 dát. Určitě. OK, kamení v lese
nahoru a prach, to jde, pak nekonečnej pochod po vrstevnici, kde slyšíte hudbu
z Frenu, to je provokace, ale KURNIK! Ta šipka doleva do lesa nahoru TO JE
MAZEC. Šel jsem do kolen. Doslova. Jinak se tam nedalo dostat. Prostě lezení.
Tam jsem si byl skoro jistej, že Jaroslawa budu muset na něco přivázat. Ale než
jsem se vydrápal na bezpečné místo, už byl z nejhoršího venku. Ani jsem se
nemusel otáčet. Nadávky do sadistů a magorů se přibližovaly, tak jsem se
pousmál a pokračoval pomalu do kopce.
Poslední čipovka na Velkém Javorníku a … šipky
ke sjezdovce … no to snad ne! Naštěstí se stočily do lesa … super. Po příchodu
k okraji srázu jsem měl sto chutí se otočit a jít spadnout z té
sjezdovky – bylo by to příjemnější. Ty woe, to chci vidět to video sporťáků,
jak TOHLE BĚŽÍ! Kolem stezky, dá-li se tomu tak říkat, byly potrhané a
vyvrácené mladé stromky od brzdících závodníků, sem tam vymletá cesta listím do
lesa od padajících lidí. To musela být bitva horší, než v Pánovi Prstenů. Tohle
je poprvé, co jdu z kopce pomaleji, než do té černé sjezdovky. Slepičími
krůčky stahuju lidi předemnou. Musím se smát. Tohle je úlet. Ale co se dalo čekat
– takhle se prostě závody staví – nejhorší na závěr.
Jaro ale trpí a tak musím zastavovat. Všichni
mě zase berou a sunou se do Frenu. Jarowi dodrbané nohy nesnesou utažení
tkaniček bot a tak je musí mít trochu volnější. To má za následek sjetí nohou
do přední části a kromě krvavých plosek nohou dodělává i nehty, které
následující měsíce nemusí ani lakovat lakem, jak je bude mít černé. Chudák. Ale
to je fuk. Tohle už dáme a je jedno kdy. Začínám mít euforii.
Sestup je ale nekonečný. Ikdyž se cesta srovná
do přijatelného seběhu, spíše jdeme, než běžíme, ale to je už jedno. Těch pár
minut nás nezabije. Těšíme se do cíle jak malí kluci na pohádku. Volá Denisa.
Kde jsme. Hele nevím. Podle hodin už jsme 5km v cíli. Ale právě míjíme
ceduli Frenštátu. Tak snad … Chudák, čeká tam už snad 5 hodin od té doby, co
nás opustila.
No konečně. Budovy, z hospod kolem
„trasy“ se line hudba, cinkání půllitrů, pár rozjařených lidí „běžim, běžim
vole ne?“ … no trochu jiné povzbuzování bych uvítal. Ale je mi to jedno. Táhnu
Jaroslawa na asfaltku směrem k náměstí. Jdem, co to dá. Jaro syčí bolestí,
ale teď už mi to je jedno. To je kravina, vzdát to, ne? Pár set metrů od cíle.
Tlačíme to městem. Potkáváme potácející se závodníky s bolestivými
zraněními na všech možných místech. Uf … no dopadli jsme ještě gut.
Brána, výstup na K2 konstrukci. Jaro má
přednost, zaslouží si to za to vše. Šplháme nahoru, jde to překvapivě lehce.
Jako pírko. Sestup dolů, fronta na stříhání čipů. Super. Zakousává se do mě
zima. Jsme „v rauši“. Skočíme se vyfotit
na prázdné pódium před plakát K2.
Z hobíků dokončilo něco přes 700 týmů.
Nedokončilo 650 týmů. Sportovních týmů dokončilo 290, nedokončilo 115.
Poznatky
v kostce:
·
Týmový hráči musí mít i hodně
pochopení pro druhého
·
Každá maličkost
na začátku se promění ve velký problem v průběhu závodu
·
Náplastí není
nikdy dost
·
Na B7 je
tolik jídla, že I těch 5 rohlíků v batohu bylo až až
·
2 páry
ponožek navíc každý unese
·
Kotníkové ponožky
se rolují při výstupech do bot a dělají puchýře
·
Doklady,
mobil a cennosti NEDÁVAT do kapsy na popruhu, ale DO batohu
Kritická místa:
·
Sestup z
Lysé – ostré šutry a kdo zvolil špatně boty, odskáče to
·
Výstup na
Smrk – pro mě gut, ale jsem asi výjimka
·
Velký
Javorník – to “nejlepší” na závěr
