Lesní běh Říčany byl pro rok 2013 pořádán ve
spolupráci se společností Salomon v rámci Salomon trail running cup, což
mě přivedlo na tento závod … a jsem rád.
· Ty 2 prudší kopečky běhat jen z půlky, druhou půlku rychle vyjít ať lze nahoře opět běžet
· Je to sakra rychlej závod a jsou tam sakra rychlí borci
Jaký je lesní běh v Říčanech? Komorní,
krásný, rychlý, pohodový, udýchaný a … samozřejmě místy i bolavý. Prožitek
naplno.
Na startovní listině bylo jen něco přes 150
jmen. Moje neschopnost zde vyplyne naplno, pomyslel jsem si rychle. Kor, když
„mlaďoši“ startovali každou chvilku již od 9.45 a hlavní kategorie až ve 12.15.
Vše odsýpalo jak na běžícím pásu.
Kousek od registrace teplé čaje, skromné
zázemí, super atmosféra, mírně přehlušené repráky. Rozklus, protažení, napětí
na startu. Žádné tlačení se, žádné fronty. Všichni probíhají v postatě
okamžitě bránou. Tempo začíná být pěkně ostré. Najednou mírné, ale znatelné
zpomalení. Splašené stádo rozvířilo prach lesní cesty jak jen to šlo a
astmatici dostali svou diskriminační dávku.
Běží se z kopce. Tempo ma celá tlupa
běžců snad po 4min na kilák. Bože, kam jsem se to přihlásil. To bude bolet. Po
1,5 km se to mírně trhá. Vyhlížím běžkyni s mírně rychlejším tempem, než
bych sám volil, ale stejně jsem chtěl dnes bežet rychleji. Dupeme do kopce. Po
necelých 3km vedou šipky do kopce a já vlevo nad sebou vidím ve srázu dupající
štrůdl lidí. OK, půjdu. To neběžím. Slova měním v realitu a opírám se o
kolena. Jdu rychlostí okoloběžících, takže si držím pozici. To jde, ale nahoře
mi lezou bubínky z uší. Mírný dlouhý seběh. Trochu odfrkávám a kolegyňka
předemnou do sebe láme monodózu s nějakou mňamkou. Mám jen jednu, a to je
trochu brzy, tak si říkám, že mi asi vodička brzy cukne.
Nádherná příroda. Užívám si stoupání, klesání,
běh přes kořeny. Při vzpomínce na WRP nebo Běchovice se mi vykouzlí úsměv na
rtech. Tohle je jiný kafe. Asfalt má něco do sebe, ale tohle je správnej
masakr.
Seběh do údolíčka a … „už do cíle?“ volá
kolegyňka, co ze mě dře kůži na někoho dopředu. „Kéž by přecedím skrz úsměv“.
Nicméně její doprovod na trati přitaká. Po vydupání posledního kopce to opravdu
láme doprava k cíli, zatímco pro mne zde visí cedule doleva s nápisem
„druhé kolo“. MAMLAS. Nechat se utahat na prvním kole. No nic. Odteď běžím sám.
Pod kopcem, u potoka, sbíhám pár závodníků.
Super. Budem se trápit kolektivně. Ve vedení se fakt nestřídáme – moje tempo by
jim k super výsledku nepomohlo. Prostě potřebuju „zajíce“. Kopec, chůze a
… to už nějak doklepu. Hulákám na rychlíka, co to mete kolem odbočky směr na
Kostelec. Obloukem točí zpět.
Dál už nevnímám. Míjíme se s běžci šnečím
tempem dvou kamiónů na déjedničce, upachtěně na sebe koukáme. Telepatie – není
třeba slov. Každý ždíme co to dá. Cílové stoupání, fanoušci, super podpora,
cíl, stříhačka čipů, čaj.
Běh v přírodě je naprosto jedinečný.
Asfaltová trať je rychlá a jen dupete. Kros, trail, přespolák, ať to nazveme
jakkoliv, je ale něco, co vás nadchne. Je to rychlý závod, který vás prověří,
ale zároveň vám dá na oplátku vždy něco navíc. Nádherné pohledy, prožitky,
pocity, sílu. Trail nemusí být jen o horách. I ve městech se dá najít něco
menšího, co vás překvapí.
Poznatky:
·
Číst dobře propozice – pak bych se
nehnal za holkou, která v půlce uhne docíle· Ty 2 prudší kopečky běhat jen z půlky, druhou půlku rychle vyjít ať lze nahoře opět běžet
· Je to sakra rychlej závod a jsou tam sakra rychlí borci