Když řeknete
neběžci (ideálně pak mimopražskému a nejlépe brňákovi) pojem „pražská stovka“,
tak si pomyslí „cože??? Ti pepíci už neví coby a tisknou si peníze?“. Nicméně
tato stovka má pro své „majitele“ nevyčíslitelnou hodnotu. Obzvláště výživný
20., jubilejní, ročník.
.png)
zdroj: © Stephan Repke / Gripmastertrails.com
Tento rok byla
stovka věnována Honzovi Simetovi – zesnulému příteli pořadatele Olafa Čiháka. Něco o Honzovi
Simetovi určitě najdete kdekoliv na internetu – přeci jen jméno zapsané
v Guinessově knize rekodrů za absolvovaných 1000 behů a pochodů na 100km,
to je úctyhodné. Stejně tak úctyhodné, jako výkony „stovkařů“ a dalších
souputníků na kratších – denních – vzdálenostech.
Olaf spolu s kamarády přichystal naprosto úžasnou trať. Hlavní závod
startoval 6.12. po 9.hodině večerní. Píši PO, jelikož toto je závod – dálkový
pochod, kde můžete s klidem přijít i hodinu po startu a můžete „jít“ závodit. Přeci jen ta hodina zpoždění se zde
ztratí (nejste-li aspirant na bednu, jelikož ti jeli neskutečným tempem).
P100
v číslech: 145km dlouhá trať, 5200 nastoupaných metrů celkem, 4
kvalifikační body pro závody UTMB 2014. Vítězové zvládli tento masakr za 18:40
při průměrné rychlosti 7,768km/h. Je to pomalu? Zkuste to proběhnout rychleji – mapy jsou zde (1.část, 2.část).
Počasí
Kdo sleduje
jakékoliv informační kanály, neunikly mu hrůzostrašné záběry silného větru o
rychlosti od 50 do 130km/h v různých čáastech Evropy, mířícího i do Čech. Musím říci, že jsem
sledoval situaci a předpovědi pozorně a měl jsem vítr sám, natož do něj ven
vylézt. Nicméně „tam venku“ na trase to nebylo zdaleka tak hrozné, jak se
očekávalo. Ano, živel napáchal určitě škody, způsobil zranění – nechci to
zlehčovat, ale na trase závodu byla z tohoto pohledu relativně pohoda.
Když nepočítám zimu, noc, namrzlé kameny, polámané stromy apod.
U účastníků
předchozích ročníků se ale dozvíte, že letošní počasí není v historii P100
výjimkou. Ba naopak. Termíny konání P100 mají ve svém meteokalendáři nejeden
zářez. Extrémní suchý mráz, extrémní sněhová nadílka, extrémní bláto kvuli
vyšší teplotě na prosinec, extrémní poryvy větru v kombinaci s mrazem
(letos). Snad jen krupobití nebo povodně chybí.
.png)
Závod
Je dobré vědět, že
akce je koncipována primárně jako dálkový pochod s tím, že běžet lze. Poměrně velká část startovního pole je pak tvořena běžci a dale samozřejmě turisty a také dog
trekkery. Všichni v jednom. Různé národy. Snad nejvzdálěnšjím účastníkem
byl závodník z Venezuely. Velké zastoupení pak měli Maďaři a Slováci.
foto zdroj: Lucinka Viktorie / FB
Organizace
v tělocvičně školy v Modřanech, super. Žádné prostoje, informace, jak
měly být – stručné, jasné, nic navíc. Vysypat tašku s čistýma věcma do
tělocvičny, poskládat výbavu do batohu, srovnat to na zádech, zkusit čelovku a
hurá na start. Na start se šlo ke vstupu k modřanské rokli – necelé 2km.
Po proslovu Olafa
bylo stádo vpuštěno na trať. Oproti mému očekávání se vyrazilo z kopce
tempem rozklusu na maraton. Trochu dost, pomyslel jsem si, ale říkal si, že to
je OK, že se lidi jen chtějí zahřát. Zahřívali se ale dlouho. Zahříval se pán,
co „šel do půl těla“ aby svlékl spodní vrstvu. Zahříval jsem se i já – extrémní
zmrzlík, co by mohl v létě chladit zmrlinu. Vzpomněl jsem na pána a shodil
1.vrstvu a nechal jen 2. a 3. Díky tomu mi utekli „taviči nezkušených“, což se
dá popsat i jako sporťáci, co na to mají si běží svoje a ostatní, prvoběžci
nebo nezkušní se drží a myslí si, že se to tak má dělat.
Rozbíhal jsem se
opět, tentokrát asi v polovině startovního pole. Po pár km jsem se ustálil
ve velmi malé skupince lidí. Sněží. Potkali jsme první „kufraře“. Vraceli se ze
směru, kam jsem měl nakročeno díky závodníkovi přede mnou. Hurá na polní cestu a
šup k osamocenému autu v poli. Kuk … a první tajná kontrola.
.png)
zdroj: © Stephan Repke / Gripmastertrails.com
Nenapsal jsem jednu
důležitou věc. Závod se běží podle psaného itineráře, podle turistických
značek, podle značek organizátora akce – černá verze turistické značky. Plus,
naprosto super odrazky, které organizátoři rozmisťovali dny a hodiny před
startem kolem trati. A letos i naprosto skvělý pomocník – čerstvý sněhový
poprašek. Dokud se neoteplilo, bylo vidět, kudy se má běžet (platí pouze pro
2.a další závodníky v pořadí J). GPS samozřejmě není zakázaná, takže i to je pomoc. A velká.
Chytám se závodníka, co má na můj vkus velmi
dobrou taktiku i tempo – beží, pak přejde do chůze. Nechápu to moc, ale má
přesně moje intervaly. „Tak jo chlape, tebe se nepustím, nebo se o to aspoň
pokusím“. Po asi 4km přetahování se o moc jsme prohodili pár slov. Super –
ukecanej jako já. Tak to prý potáhneme spolu. Slovák, Rado, zkušenej. Běhá 5
let, ale stovek už pár má. Beží se nám spolu super. V sebězích táhne on mě
(některé bych radši šel), do kopce táhnu já jeho. Tempo se mi zdá vysoké, i Radovi,
ale jde nám to, tak nepolevujem. Počítal jsem, že poběžím sám, tak jsem si vzal sluchátka
na poslech hudby, ale s Radem jsem je za celou dobu nevyndal. Užíval jsem
si každý okamžik cesty. V noci, kdy nebylo moc vidět – v lese vám
svítí čelovka na pár metrů před sebe, max zapíchnete oči hned před sebe, když
se drápete po sněhem a listím pokrytých svazích nahoru. Občas je nutné
zkontrolovat značení cesty – odrazky, jdeme dobře.
.png)
zdroj: © Stephan Repke / Gripmastertrails.com
Ve dne to tu musí
být krása. Běžíme po uzounké cestičce – traverzu, v prudkém lesním svahu
kolem potoků. Radší ani nemyslím, že mám před sebou ještě dalších 130km. Začínáme
mít trochu hlad. Utěšuji se, že máme na 20.km občerstvení. Nakonec se objevuje
až na 25.km a s nadšením do sebe lámu 2 kelímky Coly a 2 stále horké čaje
z várnic – jako na základce J Chleba, salám, sýr, koláčky podpulťáky, pivo. Redbull. Redbull? Trochu
brzy, ne? Nevím, ale to by mi v tuto dobu asi křídla nedalo.
Neexperimentuju a zůstávám u odzkoušeného. Nicméně občerstvení luxusní – všude,
na všech stanovištích a hlavně, neskutečná podpora. Dobrovolníci stáli i
celou noc aby podporovali závodníky, jak jen to bylo možné. Velký obdiv. Kdyby
mi někdo dal na výběr, šel bych radši opět P100, než stát v té zimě celou
noc.
S Radem
kontrolujeme průměrku. 7,8km za hodinu. Je překvapený – na něj moc rychle, na
mě je to první závod, tak jdu na zkušenou. Jednou se nám podařilo zakufrovat
asi 50metrů, ale to nás již halasným voláním stáhli zpět kolegové, které jsme
vzali při stoupání do kopce. Na chvíli jsme se zařadili za ně, ale také to
nebyly žádný béčka a pěkně valili lesem-nelesem, cestou-necestou, polomem,
bažinou. Ještě, že to v půl čtvrté ráno bylo tak pěkně zmrzlé.
.png)
Celou dobu jsem si
prohlížel okolí, kam čelovka dosvítila. Nádhera. Litoval jsem i lidí
v osadách a vesnicích, kudy závod vedl. Přeci jen banda magorů, co jim
celou noc (i ve 2, 3 a v 5 ráno) při snídani a pak ještě při obědě burcuje
psy, kteří nepřetržitě stěkají, to už musí být silná káva. Představte si, že se
v noci vzbudíte, protože váš pes pořád štěká, jak magor. Kouknete
z okna a tam ve 3 ráno vidíte skupinu bláznů, nebo jednotlivce, co si to
pomalu šine kolem vašeho plotu s čelovkou. No nezavolali byste policajty?
Po nesčetných
stoupáních, klesáních, potůčcích a lesních pěšinách klesáme lesem dolů. Začíná
svítat. Ano, není to odraz světel města. I GPS tvrdí, že před 2mi minutami
vyšlo slunce. Na tento okamžik s Radem čekáme od startu. Klesáme na cca
60.km, kde má být všeradický pivovar. Kvůli „eliťákům“ mají otevřeno již od 3
od rána. My máme necelé 4 hodiny zpoždění. Jdem objednat malé občerstvení. 3x
cola, vodu do pullitru, 2 piva, 2 čaje, 2 polévky a hodně soli. Jedna Cola
Radovi, 2 do mě, do vody tabletu s nějakým bazmekem, co jsem zkoušel po
Motolských jamkách a udělala mi dobře. Nezklamala ani teď. Normálně nesolím,
ale do polévky jsem nasypal skoro celou slánku. Rado to dával rovnou
z ruky do úst. Pro hostinského to musel být žalostný pohled. Troskami
obsazená hospoda, někteří spali na více židlích. Puch jak od ropuch, sušící se
ponožky na topení. Zapomněl jsem okomentovat jednoho nešťastníka, kterého jsme
pouštěli ven z pivovaru při našem příchodu. Neměl vlka, ale doslova
vlkodlaka. Koukli jsme na sebe s Radem – ten už došel.
.png)
Rado je nezmar.
Stačí, aby se najedl a hned poskakuje po cestě jako čertík. Je nadšený a plný
energie. Pravý opak mně. Já poskakuji, když se blížíme ke kontrole
s občerstvením, odcházím rozvážně, než si jídlo sedne. On jde rozvážně ke
kontrole a od ní poskakuje a těší se na další cestu. Ale na spoustu věcí máme
stejný názor. Hrozně se mi líbí tahle zkušenost a to, že jsem ho potkal. Povídáme
se asi jako chlapi na rybách (rozuměj skoro vůbec) a docela nám to vyhovuje. Soustředíme se na tempo,
jeden druhého potáhnem, podle toho, jak se daří. Dostal mě otázkou, „zda ma
narozčilujů tie palice“. Cože? Halušky a tak brzy? Po další hodině se dozvídám
pointu. Vloni jej nějaký neurotik sprdnul, že prý moc nahlas cvaká hůlkama o
zem. Ten smích mě nabil energií tak, že jsem na tom byl lépe, než na startu.
Ano, jsou tací lidé. Kdyby měly hůlky pusu, mlaskaly by. Jenže ji nemají, ale
mají hroty a tak cvakají. V diskusi k závodu jsem zahlédl i příspěvek
popisující to, jak si „běžec“ stěžuje u čipové kontroly, co na takovém závodu
dělají turisté, že jen na kontrolách zdržují. Přehlédneme-li, že se jedná defacto
o dálkový pochod, tak by mě zajímal, jak
po 25km může „turista“ zdržovat „běžce“.
Zpět na trať. Bylo
polojasno, ale začalo fučet. Ledový vítr byl nejhorší na odkrytých místech,
kterých směrem ke konci první 80km části v Králově Dvoře přibývalo.
Nicméně. Okolí Koněpruských jeskyní, Axamitova brána a sestup na Havlíčkův
mlýn. SUPER. Není co dodat.
Na posledním
výstupu první části závodu, na Koukolovou horu, to bylo troche větrno, ale nadšení bylo stale stejně vysoké. Sluníčko jak
z romantického filmu, průchod „tunelem“ z houštin mezi poli a nakonec
výhled na náš „cíl“ – Králův Dvůr.
Po seběhu dolů,
průchod po asfaltu, ze kterého nás trochu bolely nohy, občerstvení
v místním sportovním areálu, sušení ponožek, pití a po 40ti minutách šup a
jdeme na denní část. Máme hodinu náskok před plánem. Moc to nechápu, ale jde
to. Rado říká, že prý řekl ženě, že na
80.končí, ale s takovouhle to teda potáhne ještě trochu dál. Nemá moc rád
kvůli psychice přechod na do druhé noci v závodě. Plně ho chápu. Také se
mi to nelíbí. Je to docela demotivující. Ale jdem.
65km dlouhá druhá
část nás posílá po krásných kopcích v okolí Berouna, pak přes řeku, mírné
stoupání. „Jé, tady to znám. Tady je nemocnice, kde mi diagnostikovali
potrhanou achilovku. Asi bych se tam mohl stavit na prohlídku, jak se to hojí.“
Ne ne. Směr Karlštejn s mezivýstupem na horu Sv.Jana. Už jsem tam byl.
Věděl jsem, co nás čeká. Rada to ale potrápilo víc, než chtěl. Nahoru jsme
stihli dojít za světla, zpět ke klášteru už byla tma a tahali jsme čelovky.
Škoda. Být o 5km dál, stihneme aspoň trochu za světla Boubovické vodopády.
Neskutečně nádherné. Byl jsem v ráji. Sice tma, ale čelovka na plný pecky
osvětlila překrásné tůňky, vodopády a cestičky kolem.
Jediná věc to
kazila. Křeče. Postupně jsem s nimi válčil celou cestu. Malé, nebo velké
při sestupu po zledovatělé cestě, kde mě křeč v lýtku poslala na chvilku
k zemi, dokud nepřešla. Cpal jsem do sebe magnezium a sůl kdykoliv jsem
mohl, ale trvalo to jen 30-60 minut max. Chyba byla někde ve stravě
v týdnu před závodem, jelikož jsem v pátek ráno dostal do nohy křeč
ve spánku. A na 98.km se to vrátilo v plné parádě. Jenže to bylo
v záběru a než jsem stačil povolit, tak jsem šel přes bolest. Dalších pár
km na 105.km bylo už o pomalé chůzi a o přemýšlení, co bude dál. Rado byl
odhodlán skončit kvůli tmě a skutečnosti, že věděl, co nás čeká v údolí
Nazaret. Já chtěl počkat, co udělá sůl a magnézko. Neudělalo nic a tak jsme se
rozhodli ukončit 40km do cíle. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale ibalginy
nepreferuji, obzvláště v takovéto situaci, kdy bych 40km ještě urval, ale
má to smysl? Zrušit se na další 2 měsíce od sportu?
Sumář
105km, převýšení
necelých 3900 metrů, 6700C spálených, 21 hodin a 26 minut na trase, 3x
přestávka na 40minut, 3x polévka, 3x pivo, 9x cola, žádná spánková krize, ani
slabosti, první křeče na závodech v životě mraky výborných situací, super
zážitek a vzpomínka navždy. Opravdu jsem si užil každou vteřinu. Nenadával jsem
na světově známé „olafokilometry“, nenadával jsem na bolení od otlaků na
ploskách nohou. Vše to k tomu prostě patří.
P100 jsem šel
poprvé. Byla to má první stovka. Nesnáším, když mi je zima, mám rád běh
v teple. P100 jsem si ale užil asi jako žádný jiný podnik, co jsem
absolvoval.
Záměrně nepíši, že
si to půjdu zkusit znovu. P100 je krásný závod, a když bude dostatečná výzva
(délka, stoupání a hlavně trasa), nejspíše do ní půjdu opět.
Setkání s P100
bylo krásné. „Dobrý den, máte krásnou trasu a lákavou pověst, já si vás
proběhnu.“ Pak si celou cestu užíváte s tajemnou a emotivní P100 cestu,
přijímáte, co vám davá a na konci jen: „těšilo mě. Neskutečný zážitek. Tak zase
někdy příště nashle“. :-)
Rungo.cz článek - trochu kratší
Rungo.cz článek - trochu kratší