Předchozí dva ročníky jsem strávil v Babicích
jako divák ve společnosti úžasných lidí z SK Babice, pořadatelů, kamarádů
ze spřízněných obchodů a jiných závodů. Jistě, že mi cukalo nohama, že bych
běžel. Ale určitě bylo hodně rozumných důvodů, proč neběžet. :-)
Jak je mým oblíbeným zvykem, zase jsem si něco
spáchal před závodem. Nejaktuálněji (krom stáří), se mi ozvala jizva na kůži v místě,
kde jsem si před cca 14-15leti přetrhl achilovku. Tato jizva se – laicky popsáno
- rozhodla zahojit tak, že kůže přiroste k achilovce, což pak působilo
napětí a tuhnutí a křeče i při obyč chůzi, natož běhu. To se stalo asi 3 týdny
před závodem, ale můj oblíbený fyzioterapeut mě nenechal ve štychu a kůži mi s radostí
(neopětovanou) odrthl od šlachy (jo - si pište, že to bolelo).
Tak jsem si před babicema trochu pokulhal,
zrehabilitoval, pojezdil na kole, ba i popoběhl, zkusil jsem něco od kamaráda
Intervala a zjistil, že zatejpovanej jsem „v poho“.
Další rána přišla formou hlášky, že jako se neběží
klasická trať, protože se někdo rozhodl ZROVNA v den závodu těžit v lese.
Trochu mě to rozhodilo, protože původní trať byla super a … no co – bude to
klasika – postavte mě na start, ukažte směr a tempo a změřte mi to. To už znám
na tisíc způsobů, tak to aplikuji i zde. Nemusím samozřejmě asi ani psát, že
ti, co donutili pořadatele přehodit celou akci 2 dny před závodem na
alternativní trasu, měli cosi neodkladného a tak z těžby sešlo. Nevím,
neznám, ale připadnou mi tyto naschvály dost na hlavu – nicméně nemám právo to
komentovat a soudit.
V sobotu ráno jsme se sbalili, já se
nabalil, bo jsem byl opět „fresh“ a bylo mi zima a nevěřil jsem předpovědi,
která tvrdila, že po 12.hodině (start závodu), bude svítit slunko.
start dětského závodu - všimněte si krásného nezkaženého stylu celého pole
foto: Martin Přibyl
S velkým odporem jsem řídil do Babic –
dětské závody už nestihnem, je mi zima a navíc 10km je kurňa dlouhejch. Vtip,
že? Po mejch reportech o ultra a podobných zhýralostech. Jenže 10kil musíte
makat, je to tvrdý tempo, trail je sice ok, to mě baví, ale bude to BOLET!
V Babicích aut jak na vrakáči, po ulicích
pobíhali frajeři s čísly od registrace, co si nesli k autu a šli se
převlékat. Zablokoval jsem první volné místo u plotu nedaleko registrace a
doufal, že tam zrovna v tu chvíli nebudou chtít „těžit“ trávu :-)
Cestou na reg.jsem potkal spolužáka z vějšky.
Wow. Běží se psem. Dobrá náhoda. Po dalších pár krocích mrtě dalších známých, včetně
Lukáše, který mi vyzvedl číslo a čip, bo jsem klasicky přijel pozdě – tentokrát
i po registraci. Babičáci jsou ale fajn a dali by mi to i po 11.hodině a to se
mi na tomhle podniku tak líbí.
Za těch pár metrů cestou k Lukášovi potkám
asi milion lidí, se kterými jsem se neviděl jak je rok dlouhej a opět jsem
netušil, že tu budou. Pár lidí prej, že kulhám. Nu svěřil jsem se klasickými
kecy, jak mi to nepoběží, protože mě píchá tady a tuhle, že jsem starej apod.,
když se ke mně přitočilo takový vyžle. „Ahoj já jsem Zuzka, mi občas něco
komentuješ.“ Twl! Frajerka v ultrabězích a skyzávodech - frajerka jako, že hodně dobrá. Sakra dobrá. „Ahoj, já jsem
Michal, co tu“ kde má asi Honzu? „čau“ (Bartas). Cejtím se jak king – v takový společnosti! Ho hooo :D
No a pak se to začlo slejzat. Kurňa tu chybí
snad už jen Suchomel, Zemaník a možná, možná prijde i Kilian a já za nimi budu
zametat cestičku.
Jasně. Takže. Zuzka, Kristýna, Honza, pak
další Honza (kterej mě nepoznal, bo jsem měl bufa a brejle masařky, což ho
neomlouvá), Pavel, Martin … no OK … i Lukáš ... a Radek :-). Vyjmenovávat jejich úspěchy by
bylo nádherné, ale delší, než závod samotný. Super lidi, super atmosféra a …
začlo péct slunko, dostal jsem hlad a došla mi tejpovačka. Nohu jsem zamotal
zbytkem, vyvalil špíček vyrýsovaný v úplém triku, které mělo dle plánu zůstat pod
volným trikem s dlouhým rukávem, dokulhal za Lukášem a jali jsme se
rozklusat. Ano – snad poprvé po x-letech jsem měl čas na rozklus. Cestou jsem
si všiml mapky, ale nevěnoval pozornost, protože byla v stupních šedi a
navíc jsem spíš na elektronický serepetičky a v mapách si „nechávám
prostor na zlepšování schopností“. :)
naprosto dostačující mapka jako propozice - ideál
Při rozklusu zhltnu něco na způsob
minipřesnídávky z Decathlonu a provedu snad i těch 10 ABC cviků po
rozklusu a protažení. Docupitáme zpět na start a postavíme se bokem někam do
půle délky špalíru.
Proslov, odpočet, start. Šikana, nutný přeběh
asi 500m po asfaltce do lesa, kde stojí největší fandič dne – Honza s kravským
zvoncem přímo od švýcarské krávy. Super. Zvonce jsou prostě BOMBA! A víte proč?
Protože, když běžíte cca 4,5km dlouhý okruh, tak ho i v lese slyšíte na
desítky metrů daleko a víte, kde jste.
Jak jsem popsal – v lese to vedlo po cca
4,5km okruhu, kde cca první půle byla neustále do mííírného stoupání. Ale běžet
se to dalo, bo jsem to běžel i já. Běžel jsem to tak dokonale, až jsem to asi
přepálil. No nebylo mi do zpěvu. Obzvlášť při přeskoku potoka, který odtékal z rybníka.
Na 2.km cca se to hrozné funění za mnou trochu
probralo a prej „máš foťák?“. „Heeee?“. „No máš foťák?“ Kurňa! Dušan jde po
mně! „Ňákej rychlej, ne?“ A zvedám ruce, abych ho znervóznil, že možná foťák
mám. (vsuvka – pro neznalé, s Dušanem máme úmluvu, že když ho budu ze
předu fotit, přejde do chůze. A protože je to sakra rychlej veterán (jen o jeden
šedivej vlas starší, jak já), tak jsem mu nakukal, že budu běhat s foťákem,
aby mě nemohl předběhnout - za předpokladu, že vystartuju před ním a budu na něj mířit foťákem - on tudíž musí jen chodit). Jenže mě prokoukl a bleskurychle převálcoval. Na
fotky zad se již naše úmluva nevztahuje. A i kdyby, vztahovala by se jen
následující 1,5km, kdy mi zmizela i jeho záda.
Druhá polovina prvního kola už se nesla v duchu
předbíhání stylem vzájemného předjíždení kamionů na D1. Část trailu vede po
pěšině, kde se nedá moc předbíhat – takovej singltrek. Tam se vezete ve vláčku,
odpočinete, vzpomenete, co všechno jste si zapomněli ráno vzít za prášky
(stařík no…) a pak vyrazíte opět závodit. A vyrazila i Zuzka, která mě
docvakla. Ale to už byl slyšet zvonec krávy Honzy, který při probíhání kolem volal
na Zuzku „drž se ho“. Joooo, to nevím jestli je strategický, já už budu jen
umírat.
A jo, také jsem to pocítil. Tempo o dost
horší, než v prvním kole, ale nenapral jsem to sám, tak uvadlo vše v mém
dohledu, i to, co běželo za mnou. Případně běželo asi 20 lidí solidárně se
mnou. Za stoupáním jsme si opět zahráli na kamiony a vyhrál ten, kdo se dokázal
s laktátem lépe domluvit. Chytl jsem se nějakého novějšího „dieselu“ (já
jsem starej diesel – hrozně žeru, běhám pomalu, ale zase daleko) a zkusil
podpálit zbytek energetických zásob. Nějak se to rozběhlo.
dobrá zpráva
zas tak easy to nebylo - ten úsměv dlouho nevydržel
tak prej už jo?
to říkám - poslal jsem to a už tam je křeč. Za to ta fanynka naproti na zemi, super!
Jo – a jak to je s achilovkou? No byla
cítit, čím dál tím méně. Na 7.km jsem ji skoro necítil. Na 8,5km se prohřála a
už to i běželo. Ale to už se lámala trasa z lesa zpět z kopce na
asfalt, kde jsem docvakl známého – Radka – a snažil se ho lstivě držet s plánem
se vézt a pak vyrazit. No nevyšlo to a nějak zrychlil. Trochu jsem to zkusil a
začal cítit pomalu tvrdnoucí nohy. Pak jsem si řekl, že bych asi i ten kilas do
cíle vydržel, ale má to smysl? Tohle má být pokusný závod před maratonem a
bojovat o 44.nebo 45.místo mi v tu chvíli nepřipadlo jako dobrý obchod za
pochroumanou nohu a odpíspání Berlína. Nechal jsem tempo, Radek krásně
vystupňoval a dal mi v cíli asi 6 sekund.
Ale co, jsem v pohodě – 10,5km trať za
46:14 ofic čas 45.místo z cca 200 přihlášených. Za mě gut. Jo – noha drží.
A drží i druhej den … no prostě drží.
Závod:
Organizace super, jen jsem se vezl, přišel,
dostal číslo, čip, odstartoval, odběhl, i ta voda na obřerstvovačce po 5km byla
(padla na hlavu – faaakt se předpověď splnila a bylo teplo), doběhl, byl jsem
obrán o čip, dostal jsem kelas, vodu, čaj. Nic víc jsem nepotřeboval.
Značení naprosto super. Mouka na zemi, rozstříhané kalhotky (růžové proužky-stužky) navázané na větvích podél trasy.
Dětský program super – děcka odtamtud moc
nechtěla i přesto, že neměli oběd. Ikdyž …. klobásy od mastnýho kníru byly
super a děcka je spolkli snad bez kousání.
Trať je to nádherná, ne moc náročná, ale ani
žádná rychlovka na rekord, místy trochu technická, trochu kochací. Kapacita 200
lidí je asi tak akorát a to hlavně asi kvůli startu.
Atmosféra byla hodně přátelská a pohodová. Takový
rodinný dýchánek, oslava se známými na komorním závodě. Za to těch 10km bolesti
občas i stojí. :-)