Lysá hora 24 - zatraceně dlouhý den (jak pro koho)

LH24 je celkem profařený závod. Nedávno jej dokonce co do extrémnosti chtěl trumfnout jiný závod na okruhy během 24hodin, nicméně se to podařilo max.číslem v převýšení na jedno kolo. To asi vše. Lysá je prostě Lysá a Lysá v lednu je hardcore vždy. Nedají se moc srovnávat ročníky. LH24 v roce 2014 byla hodně extrémní, co se mrazu týká, letos bylo tepleji, ale zase led pod vrcholem v prvních pár hodinách, než zapadl sněhem.

 

Závod a organizace

Z mého pohledu přehršel informací, které se doplňují s blížícím se startem. Sám nestíhám sledovat a doplňkové informace ohledně organizace, parkování, dopravy apod., právě díky již u několikátému ročníku mohly být vychytané a k dispozici v jednoduché formě s předstihem před startem – ideálně se spuštěním registrace.

 

Na druhé straně chápu, že B7 a LH24 jsou relativně nejdostupnější (nemyslím cenově) závody s velkou reklamou, které lákají i „prvoextrémisty“, takže před startem se logicky zahltí infolinka, fórum a maily pořadatele s miliony stejných dotazů. Proto bych uvítal jasnou kuchařku, jak jsem psal výše.

Zkrátka - doplňování informací v průběhu bych čekal u závodu prvního ročníku. Sice to je velký oříšek něco takového organizovat, ale realizační tým nejsou přeci zelenáči a mají na triku už pěkných pár podniků.... úspěšných.

Chápu i to, proč se v prvním kole jde v hrozném vláčku. Ten, kdo nechce ve vláčku prostě musí na prvních pár km do kopce na širší asfaltce máknout, protože singltreková cestička po odbočení z asfaltky moc šancí na předbíhání nedává.

 

Trochu obtížněji fungovaly i čipy – jako dalo se, ale už jsem zažil rychlejší načítání. Ono i 15 sekundové zastavení na vrcholu Lysé dokáže v prudkém poryvu větru z nejrychlejšího závodníka udělat rampouch. Naštěstí se zmrzlé oblečení při seběhu zase rozlámalo a roztálo.

 

Kontroverzní pravidla „na poslední chvíli“

Opět, jako v roce 2014 jsme se dočkali úpravy pravidel na poslední chvíli – mnozí skřípali zuby nad rozhodnutím organizátorů pustit na trať jen závodníky s řetízkovými nesmeky. Upřímně – zkušení horští vlci věděli do čeho jdou, ale kdo je rozezná od hobíků, turistů anebo prvoběžců? Mraky lidí proklínalo Libora, že si dělá kšeft s prodejcem nesmeků na místě.

 

Něco k tomuto od nestranného človíčka: Sice se vědělo déle před startem, že je na Lysé vrstva ledu, ale podle předpovědi mělo 10hodin před startem začít s 80% pravděpodobností sněžit. Nestalo se tak, nestalo se ani dle druhé předpovědi v hodinu startu a tak to vydrželo až do odpoledne. Chápu tedy, že organizátor nechtěl nechat lidi kupovat nesmeky, když byla příznivá předpověď počasí a led by byl pod vrstvou sněhu, ale nestalo se. Možná mělo být na stránky nebo do mailu reg.kapitánů týmů posláno upozornění s předstihem na tuto možnost, než to oznámit opět pár hodin před startem jako povinnost. Nicméně to nevidím, jako podlý marketingový tah, ale jak bylo vidět na běžných návštěvnících Lysé, tak šlo spíš o nutnost. Do jaké míry by stačily boty s hřeby nebo nesmeky z Lídlu, to nevím. Boty s hřeby na nohou zkušených držely dost dobře. Ale na nohou nezkušených se může stát cokoliv. Stejně tak nesmeky z „akce“ – ale ty v porovnání se skoro 500g těžkými železy nešly srovnávat. Stoupalo se v nich luxusně, i klesalo. Osobně jsem na to byl připraven a měl tyhle z Trailpointu.

Předepsané pravidlo řetízkových nesmeků bylo zrušeno někdy kolem 19.30 večer. Nutno podotknout, že ač to naštvalo mraky lidí, tak s tímto asi souhlasím – lepší prevence, než mít vysoký počet nezkušených zraněných běžců pod vrcholem Lysé.

 

Co se povedlo?

Od organizace odvozů zavazadel, lidí, přes parkování, registraci, ubytko, občerstvovačku i značení trati. Ta byla značena pouze na nejkritičtějších místech, nicméně s vědomím toho, že musíte prostě pořád skoro kolmo nahorů nebo dolů, to ani nebyl problém. V noci byly blikačky u značek, takže se nešlo netrefit. Možná by pro tentokrát mohl Libor načerpat inspiraci u Olafového značení, které se během 2 let organizace P100 dostalo z kategorie orientačního běhu na japonsky dokonalou kategorii šinkanzen – „šup na dráhu a mazej – není kam uhnout“.

 

 

Celkově organizace jen chvála. LH24 je sice extréní závod a drsný, kde se jedná o okruhy s 11,4km délkou, na které nastoupáte 764m a naklesáte to samé, ale  po této 11,4km dlouhé „pochůzce“ mohou eliťáci mazat dál, ti ostatní mohou na gastro párty, do pokoje, tělocvičny, do auta, na WC, doplnit zásoby, ohřát se, převléct do suchého, mít na místě podpůrný tým atd. Prostě komfort nad komfort, který poskytují hotely Sepetná a další, kde měli závodníci zázemí. Vzato kolem a kolem – LH24 je silový závod, kde vám stačí maloobjemový baťůžek, ledvinka nebo dres/bunda s dostatčnými kapsami na povinnou výbavu (náhradní triko, termo folie, čelovka, náhradní čelovka, něco k jídlu, k pití). Zkrátka proti jiným ultra akcím, co jsem absolvoval byla tohle pohoda.

 Toť k tomu, co lze asi očekávat ze strany organizátora – zkrátka se zaregistrujete, pak vás zaspamují milionem informací, jejichž množství už je spíš trochu zmatečné, než přínosné, pak naštvou v podobě změny pravidel o povinné výbavě, pak vám dají neskutečný zážitek v podobě zimního několikanásobného výstupu na Lysou s možností dostatečně čerpat energii a regenerovat mezi rozumně dlouhými koly.

Upřímně – mám pocit, že až na pár jedinců, kteří si to protrpěli, nejvíc asi trpěli lidi z org.týmu na vrcholu Lysé. Tam stačilo mít jedinou část oblečení z horšího materiálu a šlo už o omrzliny. Pro mě, kdy jsem to tam prošustil co nejrychleji jsem mohl, tam bylo celkem OK a příjemně, ale pro kluky a holky, co tam klepali kosu na střídačku, to byl asi očistec a test jejich polárního oblečení.

 

Jak se bojovalo

Do závodu jsem šel bez očekávání víceméně. Jediné, co jsem si přál bylo, aby napadlo mraky sněhu, aby chumelilo a „pražskej pepík“ konečně tuto zimu přičuchl ke sněhu. Byl jsem tudíž zklamaný až do 3.kola, kdy už bylo opravdu poznat, že trochu připadlo.

 

Ale zpět do prvního kola. Start byl v sobotu dopoledne v 11 hodin z Ostravice. Takže jsme od Sepetné opět seskotačili zpět ke startu – jako rozklus ideál a také ideál na otlapkání tratě – seznámení s ledem. Na asfaltu to bylo pěkně uklouzané, takže ti s hroty běželi uprostřed bez problémů, bez hrotů po krajnici, kde byl trochu sníh, trochu štěrku a trochu hlíny.

 

Dolů jsem došel akorát pár minut před startem, takže jsem jen utáhl boty, nastartoval hodinky a … hele kolega z pokoje „jak se startuje ta časomíra?“ já:“nevím, ale všichni si tu asi nepípali, to by byla ještě fronta“ „hm, tak to asi bude od výstřelu“ … klasika – kdo přišel pozdě, neslyšel celé instrukce.

 

… hm, asi bych měl tou branou proběhnout. Aspoň symbolicky. Dupu si nahoru a zachytím slova dvou kluků „se můžeš klidně připojit až u hotelu, ne?“ „nemůžeš – dole je čipovka“. Zástava srdce. Jaká čipovka. „sorry, že vás ruším – jaká čipovka, tam byl čip?“ „ano, byl“ „No to si děláš prdel, ne? To si všichni pípli?“ „jasně – tam byl koberec“ „počkej čip nebo koberec – jako v bráně?“ „jo jo, ten organizátor to tam říkal, ať jdem za bránu.“ „aha … jak daleko za bránu?!“ „nevím, prej za bránu“ … hm … lama. Totální fail. Budu doufat, že mě ten koberec vzal, ať byl kde byl, protože v tom houfu jsem v nafukovací bráně Adidas opravdu pod nohy moc nekoukal. Každopádně dolů už nejdu.

 

Dupu si to nahoru. Po pár minutách nasazuje první spolupoutník z houfu mačko-nesmeky. Okukuju, jak se to vůbec dělá. Michael z trailpointu mi to sice ukázal, ale na známém “učit se, učit se, učit se” se snad nic zkazit nedá.

 

To, že se do kopce chodí je sice pravda, ale po téhle asfaltce až k odbočení do lesa u pramene Butořanky, se vyplatilo popobíhat, byť za cenu propoceného oblečení. Kdo nestihl rychlý vláček k odbočce do lesa, měl smůlu a sunul se v hadu dle nejpomalejšího vpředu, protože předbíhat se sice dalo, ale s větším vypětím sil, které se pak doplňovaly jen díky zpomalení tempa, takže se logicky stává nejpomalejším ten, kdo předběhl. J

 U této odbočky byla také první vlna hromadného nazouvání nesmeků. Při pohledu na kamení před námi jsem si řekl, že je přeci nazničím na šutrech už dole, tak jsem hrdinně vyrazil v Cascadiích hore. No trochu sem tam ujely, ale šlapalo se celkem OK a dle předpokládání. Ovšem na prvním křížení se silnicí jsem je spolu s Michalem C. obul nesmeky také. Noha byla znatelně těžší, napětí gumového prstence mírně protahovalo plosku nohy, ALE TO STOUPÁNÍ PÁNOVÉ, TO STOUPÁNÍ bylo jako po schodech. Mazec. Takhle plynule jsem snad nešel nahoru ani na Lysohorském 4lístku.

 

Dorážíme na traverz, kde jsme vyfasovali „pochoďáky“ a bohužel jdeme. Předbíhat se nedá a tak poprvé pociťuji chlad na nohy. Prostě to vede po rovince, nebo mírně z kopce, krásnej měkčí podklad, ideál pro běh. Bohužel v hlubokém sněhu se moc předbíhat nedá. Tedy – dá, ale ten had měl asi 20-30 metrů a musel bych makat celou tuhle vzdálenost, abych se vůbec zařadil zpět na chodníček. Lenora vítězí nad nechutí a pokračuji ve frontě ke stoupání pod sjezdovku. Když tu není ten kamenitej chodníček (schovaný pod sněhem), tak to je celkem super a šlapeme, opět, kolmo nahoru. Konečně je teplo. Dýchá se OK, sem tam zafučí, ale mám docela radost – pěkná štreka. Michal mi dýchá na záda. Nějak mu to od loňského Peruna jde. Taky teda hodně zhubl.

 

Půlhoďka pravdy je tu. Jak moc se dá těm věcem na nohou věřit. Michal jim očividně věří víc a pouští to. Já běžím opatrně a spíš brzdím. Ono, když máte v mozku naprogramováno spojení „pohyb z kopce + led = rozbitej na mraky pod kopcem“, tak se není čemu divit. Pak najednou vidíte veškerá pravidla a zkušenosti s natlučenou kostrčí popřena a běžíte z kopce jako v letním parnu po vyprahlé cestě, tak se tomu nedá věřit. Ale opravdu to jde. Zkouším to až do chvíle, kdy míjíme turisty na bobku, jak centimetr po centimetru s rukama na zemi sestupují v zatáčce. Reflex zavelí a já opět se staženou prdelí a slepičími kroky postupuju dolů. Kurňa, ale toho Michala ještě čapnu. Tak cupitám, po rovinkách to i metu celkem na pohodu, uvolněně, a Michal se opět přibližuje. Super, poslední pasáž lesem. Michal „budeš to sundavat?“ „jsem se tě chtěl zeptat na to samý". Hm, tak asi ještě ne no J

Seběh sjezdovkou na asfaltku vedoucí k Sepetné – až tady sundaváme chrastítka a s nimi v rukou konkurujeme zástupu čertů chrastících řetězy na Mikuláše.

Na konci prvního kola čip, přechod umělé ledovcové průrvy (schody hore-dole), na které visí tabule s názvem týmu a počtem kol. Občerstvení stylem iont, čaj, polívka a hurá dál. Na pohodku. Chtěl jsem odskotačit vždy na zátah 2 kola a pak si odpočinout a převléct na pokoji.

 

Ve druhém kole to samé s tím rozdílem, že na traverzu se běží – super. Jo a trochu začíná popadávat sníh – konečně se předpověd trefila … sice se zpožděním několika hodin, ale je to tu. Seběh opět opatrnější, ale stále na pohodu – když to pustím, běží se mi lépe, ale strach (asi zbytečný) mě vždy trochu zbrzdí.

Do cíle nejdu hned, ale lámu to do prvního bungalovu Sepetné, kde mám základnu. Teplo, sucho, jídlo, pití, super … trochu tam zabubnuji, ale vyrážím směr třetí kolo s tím, že sestup jsem čipově protáhl o odpočinek (hoďka? Hoďka a půl? Popravdě nevím – čas se docela zrelativizoval). Slovy indiána – u pramene Butořanky bylo ještě šero, takže třetí kolo jsem startoval ještě za "prvního slunce", ale lesem jsem šel už radši se zaplou čelovkou.

Na traverzu chytám opět chodce, tak využívám pohodové vsuvky a láduju se tyčinkou, protože žaludek nějak kručí – a to jsem se najedl celkem dobře, řekl bych. No nic, dolámu namrzlou tyčinku, sosnu iont a šlapu hore. Výstup sjezdovkou ve tmě také pěknej. Aspoň není vidět ta dálka. Jen fučí ledovej vítr, ale mně je teplo. Konečně nahoře a hurá zpět dolů. Hm, nějak dochází inspirace na 4.kolo, ale řekl jsem si, že si dám vždy 2 na jeden zátah. Ale taky jsem si řekl, že to dám na pohodu. A … začíná nějak pobolívat koleno. Jeeebat. Tohle fakt potřebuju. Hm, ale když běžím uvolněně na dlouhej krok bez brždění, tak to nebolí. Ale to brždění je nekdy celkem podstatné J

 

OK, dokutálím se do cíle „trojky“ a jdu dlabat iont a čaj. Hm, trochu to protáhnu a tak se jdu ještě převléct do sucha, protože toto je propocené a hned bych zmrzl. Kurňa, zase se mi to protahuje pauzou. Jsem kokos no.

 

Nechce se mi, ale 4.kolo si jestě dám – uvidím, jak koleno, každopádně jistojistě půjdu na jídlo, pak spát. Při výstupu ale vidím, že koleno se hlásí – nebolí nijak závratně, ale jasně dává najevo, že síla dochází a nehýbe se tak, jak má, když jsou vazy pevné a plné síly. Musím doplnit energii. Na traverzu natlačím 2 tyčinky. Gely jsou defacto to samé, jako tyčinky, bo jsou zmrzlé. Ale i jeden z Decathlonu se najde a zasyčí ve mně. Nahoru zase vyjedu jak na vleku, dolů už koleno ale trápit nechci. Zahákuju jednu holčinu. JDE. Ale její chůzí pár běžců předcházíme. Mete jak ďábel. Skoro jí nestíhám … asi Anežka Drahotová, neasiwoe? J Každopádně – dík. Konec 4.kola je tu, cválám to do gastro zóny, nafutruju se a odšourám se do bungalovu.

Luxus okruhového závodu je tu – sesunu se v koupelně na zem, která, ač dlážděná, díky podlahovému topení si tu hovím jak had v létě na skále a postupně ze sebe soukám mokré vrstvy, které končí na topení. Horká sprcha, následné ochlazení stehen, lýtek a kotníků studenou vodou, teleport do postele, nastavení budíka na 4.30 ráno, což by mohlo stačit. Jestli se proberu a budu v cajku, dám si 2 kola, možná 3, ale jestli ne, prdím na to, šak de o ho… že? Teď jsem v cajku, najezenej, v teple, vykoupanej, až se proberu, bude vše suché. Jak říkám. Je to sice extrémní závod, pro ty, kdo se chtěj sedřít, tak jo, pro ty, kdo závodí na umístění a jsou zkušení to je relativně pohoda a jediné, co je může trápit je špatný došlap a tím i bolest navíc, ale se zimou, trasou, výstupem a převýšením už mají zkušenosti. No a "my ostatní", my si to užíváme. :-)

 

Během noci se bohužel budím i bez budíku a zjišťuji, že koleno není na 100% a tak zastavuji úplně Garminy (doteď běžely pořád, abych měl komplet záznam po celou dobu). Dobré 3,6km převýšení a cca 51km (něco navíc je díky startu z Ostravice a pak pobíhání z/do bungalovu) do tréningového deníku. Jsem rád. Neběžel jsem 24 hodin, ale stálo to za to. Dal jsem si to jen 4x, ale na pohodu a bez následků. Mohu v pohodě dál běhat, ikdyž cítím pravé stehno, jak kompenzovalo to levé koleno.

Shrnutí

I přes brzké zapíchnutí závodu, velmi dobrý pocit. Nezažil jsem nic, co bych neznal z jiných ultra závodů, stoupání klasika dobré, seběh taky. Chuť do dalších kol by byla, energie lze vždy doplnit, ale jak se začne ozývat nějaký ten vaz, vězte, že to bude vždy už jen horší, pokud nezvolníte. A je dost dobře možné, že to bude horší ikdyž zvolníte.

 

Užil jsem si krásný zimy na Lysé hoře, konečně zažil sníh, šel jsem si závod, zaběhal si, nasával atmosféru, učil se od nejlepších, když probíhali kolem, okukoval, poslouchal. Zrelaxoval ducha.

 

Byť je LH24 akce typu PIM, který je prostě komerční, závodníci mají vše pod nosem, všechno, na co si vzpomenou, tak je to akce, která asi patří mezi ty, které je potřeba mít v seznamu absolvovaných. Má super zabezpečení, velmi dobré (někdo si myslí, že přehnané) bezpečnostní opatření, nároky na povinnou výbavu. Ale pozor – co bylo v povinné výbavě letos, vč.nesmeků na poslední chvíli, je pořád nic proti povinné výbavě na jiných závodech, kde cena povinné výbavy několikanásobně převyšuje to, co požadují pravidla LH24.

 

Co mě ale dost zajímá, jsou mladé a ne úplně profařené naděje, které se na Beskydských závodech začínají prosazovat a mají celkem ustálené výsledky v první desítce podobných podniků. Velmi dobře si dokáži představit, že pokud se dostane za pár let několik těchto závodníků na evropské závody, kde bude světová elita, naskočí krupička i Tonymu Krupičkovi, když uvidí tolik českých vlaječek ve výsledovce kolem jeho jména.

Za mě dobrý. Sice nevím, jestli sem půjdu za rok, ale jednou se sem na 100% vrátím. 

 

Výbava:

Co jsem měl na sobě v určitý okamžik:

·         Garmin Forerunner 920XT

·         technické triko – úplé pro tepelnou izolaci

·         vlněné triko z merino vlny – hřeje i mokré

·         bundu – přes den stařičkou tecnickou Directalpine, po setmění pak teplejší softshellku

·         čepici – klasickou technickou s menším fleecem

·         buff na krk

·         a to, co mám přes tlamu, za co by mě zhaftli policajti, běhat v tom v práglu v parku večer, to je neoprenová lyžařská maska s fleecem z vnitřní strany – super věc

·         na nohou za světla zateplený běžecký kalhoty, za tmy pak ještě teplejší podvlíkačky v kombinaci s tenoučkýma šusťákama

·         boxerky – klasické, aby mi neumrzla prdel J

·         na lýtkách kompresní návleky – nebylo mi pak zima

·         ponožky – podle proschnutí jsem střídal merino Icebreaker a Compressport trail (kompresní, teplé, mikromasážní  díky „bradavicím“ alias 3D dots)

·         rukavice klasické fleece – staré, tenké, ale zahřejete se hned

·         hole Fizzan – teleskopy, hliníky – cca 330gramů na pár. Spíš jsem proti teleskopům, ale tady jsem počítal, že je skládat nebudu, kvůli ledu

·         nesmeky Kahtoola Microspikes

·         boty Brooks Cascadia 9 – celkem držely, hodně pohodlné (opět). Salomony S-Lab softground by sice držely líp a byly by rychlejší, ale teď jsem vsadil na jistotu a pohodlí

·         batoh Salomon XA20 – zbytečně velkej, ale dalo se to stáhnout, tak neskákal – dalo by se to odběhat s ledvinkou nebo 3litrovym čímkoliv

·         iont jsem měl v bidonu – neizolované pítka hydrovaků tam pár lidem začly zamrzat – buďto to zaizolujte, nebo stáhněte co nejblíž tělu, nebo ideálně fouknout vodu zpet do vaku, ať nezamrzá v tenké hadici

·         čelovka Petzl NAO – první generace – naprosto dostačující jak při stoupání (na nejnižsí mnou nastavený jas), tak při seběhu. Díky sněžení nemusela ani šajnit moc, protože stejně bylo vidět jen kousek, pak už to je jak v autě na dálnici ve vánici