Lysohorský čtyřlístek 2.0 – dojdi si pro štěstí

Na trať dlouhou skoro 70km s převýšením lehce přes 4200m+ se mohou přihlášit jen magoři. Po zařazení L4L do seriálu Skyrunning, kor jako MČR ultra skymarathonu se dalo očekávat i nějaké to setkání s elitou. Prostě celé se to zdálo ještě před otevřením registrace, jako výborný nápad a příslib nekonečné zábavy. J

Registrace

S Denčou jsme tenkrát byli zrovna v ZOO a užívali si s prckama, když po cestě zpět najednou „hele, nebyly spuštěný registrace?“ Děcka spí a zastavuju na parkovišti pod mostem Barikádníků a přes mobil to tam tlačíme. O registrace s omezeným počtem byl opravdu zájem a než dojedeme domů, jsou uzavřeny.

CestaNěkolik mesíců nato se chystáme na start. Deni opět nevychází start. Zdraví je přednější a operace 2 dny před startem nás nutí obětovat její slot Kristýně, která se pak stává mou spolucesutjící den před závodem až do chaty Švarná Hanka. V Olmíku ještě nabíráme Honzu Suchomela. S povedenou partou na palubě seblížíme k Valmezu a sledujeme oblohu. Znajíc předpověď na den závodu, nevěříme moc tomu, co vidíme. V sobotu má být na Lysé sluníčko a 20C. Před námi dešťové mraky, pošmourno a ve Valmezu i mrholení. Trochu mě to se*e, ale mám v báglu i obleček do zimy, tak se s tím snažím srovnat. Honzovi se to ale nelíbí víc – chtěl spát pod širákem.

Cestou na Švarnou Hanku se k tomu všemu v lesích přidala mlha jak u brčálníku. Aspoň neuvídím, kam se musím drápat. Na velmi úzké cestě vidíme v lese svítí něco na stromě. Asi bivak. S Kristý nechápeme. Mlha na cestě jak mlíko. Na víc, jak 3-4 metry není vidět. Na chatě se registrujeme, s Honzou luxujeme poslední zbytek těstovin, protože jsme dojeli po 9.hodině večer. Byl jsem docela mrtvej.

Máme penzion někde …. někde. Vláďa tam už je a s Kristý jsme nervózní, že jdem pozdě a budem ho budit. Při sjezdu zpět na Staré Hamry u bivaku svítí pár aut a … zachraňují auto z pod srázu, kam v lese sjelo. Jeden ze závodníků. Fakt mi je ho líto, dokonce řekl, že nepoběží. Pochopitelně. Pak jsme se dozvěděli, že skončil v první desítce J

Závod

Start klání byl na sedmou ranní. Budíček před pátou. Noc na palandě. To jsem nezažil snad od základky na škole v přírodě. Snídaně super – párky, vajca, párky, vajca a kus rohlíku. Čaj a trochu kafe. Pobrat předchystané věci a šup zpět na Švarnou Hanku.

Pohled na oblohu už v půl 7. sliboval peklo a to jsme neviděli ani na Lysou. Azuro, 21C. Předpověd se vydařila. Shazuji mikinu, chystám dropbag do vanu u startu a jdem společensky korzovat. Honza Suchomel už chystá své tropico a se slovy, že bude hic se do něj balí jak Kenny se Southparku.

Proslov organizátorů. Jeden z mála, který se vyplatí poslouchat. Start. Chumel se rozbíhá po asfaltce směrem, odkud jsme přijeli. Po chvíli se odkláníme a hurá na zpevněnou cestu. Asi 5 km bychom měli mít z kopce na rozklus. Stěží se držím Kristý a Vládi. Honza mizí po louce dolů. Nohy nešlapou. Po 5ti minutách už to je o poznání lepší a pouštím se dolů. Začínám si lebedit. Teplo, jde to, ale bojím se kopce a zároveň se na něj těším.

 

A je to tu. Berem hole, přecházím do chůze a hledám rytmus. První výšlap na Lysou. Celkem to jde, občas se dá někdo předejít. Dotahuji Honzu a až na vrchol se držíme víceméně spolu. Nahoře Sam Straka buší do spouště foťáku. Batohy jsou už namístě. Vlezu do svého, nasaju gel a mažu dolů. Užívám si seběhu. Je to techničtější, kamenité, dlouhé, ale kluše to samo. S kolegy prohodíme, jak je to tu každý týden jiné, že prej tady ty šutry min.týden nebyly. Zkoumám náznaky dálnice, kterou tady staví jako turistickou cestu a jsem rád, že jsem zažil letos ještě Lysou bez týhle dálnice, protože pak mi to opravdu tu radost zkazí, až tu budou závody po chodníku.

 

Za chvíli (OK, za DLOUHOU chvíli) se sápu nahoru a dumám, proč mě ultradraci Kristý a „Kenny“ ještě nedali. No však oni mě doběhnou, čekat nemusím.

Běžím s cca 3.nebo 4.ženou v pořadí. Menší skupinky závodníků, se postupně sbíhají před výstupem prvního celého lístku (jinak druhý výstup dneska). Slunce sice pálí, ale bude hůř a navíc – tohle není nic proti Jizerskému Ultra Trailu, kde není kam se schovat. Tady jsou lesy, které poskytují příjemný stín. Ano, sem tam nějaká ta paseka, kde se do vás slunko zakousne a … cedule s počtem zbývajících km. Uznávám, že číslo 50 není obvykle nikterak povzbudivé, protože to je víc, jak maraton, ale já se opravdu zaraduji.

Do kopce sem tam prohodíme se souputníky slovo, ale krpál nám moc dechu na potlach nenechává. Turisti povzbuzují slovy „super, dobře jdeš“ nebo „to je ten čtyřlístek!“ anebo „vidělas to? To číslo! Maj tam napsané, že jdou nahoru čtyřikrát!“. Sem tam nám rodinný klan na výletě uštědří trochu atmosféry jako na tour de France, případně jako na jiném ze světových závodů, ale někteří turisté mají co dělat sami se sebou, takže atmosféra tak extrémní není. Můj obdiv mají i taťkové, co dupou s holema a krosnou, ve které spokojeně podřimujou ratolesti, případně nezištně a bezelstně povzbuzují rodičovstvo hláškami „tatí, honí te myyyš“ anebo „heleeee jak je ta hora vysokáááá“, případně obligátní „už tam budeeeem?“. Úsměvný situace mi vlévají do žil sílu. Pořád mi to šlape.

 

Super, jsem hore. Sam zase cvaká. Cola, iont, iont, cola, chleba, pomeranč, anticramp, pomeranč, voda, iont, cola, už ani nevím co vše, ale lítá to tam jak do studny.

„Chcete něco naplnit“, ptá se slečna u barelů s iontama.
„Jo, dík – iont.“A podávám softflašky.
„Jakej? Červenej nebo modrej?“
„Jakej je v tom rozdíl, krom barvy?“
„Asi chuť.“
„OK, tak od každýho jednu flašku.„

Potřesu s camelem, abych zjistil, kolik jsem toho protočil ledvinama. Hm. Docela jsem potáhl, tak doplňuju i vak. Otáčím to k batohu a vdechávám trochu gelu a Kofolu s guaranou. Hustej nakopávač. Už to zase sviští dolů. Kristý ani Kenny nikde. Jsem nervózní. Dobíhám „žabího muže“ v pětiprstech. No já bych se asi po**al, běžet ty kameny v tomhle. Kochám se super výhledy a tahám foťák. Dokumentuju. Žabák s kolegou me předbíhají, ale hned jim to oplácím. Dolů se kochám ještě párkrát, ale při výstupu už je ztrácím vzadu úplně.

To je divný, pořád to jde úplně super. Stálé tempo dolů i nahoru. Trocha toho makání, nějaké slaná tabletka jako prevence a jsem opět nahoře. Opakuji občerstvovací rituál. Cola, voda, iont, to celé 2-3x, chleba, pomeranč, plněné, trochu gelu a šup dolů. Pořád super. Nechápu, sám se divím, jak dnes nohy běží. Nechci se zrakvit, tak jdu opravdu na pohodu. Zranění by mě 3 týdny před TDS přišlo sakra draho.

Cedulky s kilometrovníky celkem dobře ubíhají. Sbíhám směr Ostravice a ozývá se takové štěňátko - vlček v oblasti třísel. Tak trochu jsem s tím počítal. Dneska nemám elasťáky, ale jen návleky s volnými kraťasy s všitým prádlem, jehož lem na tohle prostě není gut. Za pochodu tam máznu indulonu a zadřený stroj se opět rozbíhá. Jedu po asfaltu, což nesnáším. Ono to není moc velký rozdíl od toho kamenitého podkladu na Lysé, ale mám prostě k asfaltu averzi a nějakou psychickou alergii. Už abychom dupali do kopce. Přání se mi plní během pár minut. Meteme to lesy zase nahoru, v oblasti před klečí se mi ozývá žaludek. Hlaďák. Hm, nic pevnýho nemám, vcucávám malý gel a valím na něj vodu, ale tohle je prostě jen benzín, co lijete do ohně – rychlej efekt, ale dlouhodobě neefektivní. Trochu energie to přidá, ale žaludek je hodně rychle zase prázdnej a … ještě větší hlaďák, a hladem i bolí. Dáte tam jen vodu a … bolí ještě víc. V pásmu kleče mi dochází totálně, protože jsem se rozhodl nedráždit prázdnotu gelem. Vleču se jak dutej školák, co jde na zkoušku. Je to nekonečný. Když si cucnu vody, je mi pěkně blbě. Představuju si, že žaludek vypadá jak zmuchlanej igeliťák, ze kterého vysajete vzduch. Tam se mi fakt nechce posílat žádnej humus.

Nahoře tam leju klasiku, mrtě coly, ionty, vodu a přitom stojím u tácu s chleby a posílám tam jeden za druhým, ať mám dobrej základ. Po asi 6ti chlebech už je to lepší. Zakončuju necelou deckou pivka na spravení žaludku a … zjevuje se tu Kristýna. Hm. A je to tu. Takhle se to vyhrává. Super. Vím to, ale prostě – někdy dojde, někdy ne. Prohodíme pár slov, už nevím co, a že běžím s ní. Prej je v sebězích rychlá, což mi vyhovuje. Opět brousíme budoucí chodník.

Dupem si to spolu, když po 15ti minutách celkem slušného hukotu dolů. Zásek, prozření. Cukry dotekly do mozku. Debile. Stojím a držím se za hlavu. Jako fakt super. Nenaplnils kejmla. Nebudu si nic nalhávat. Mám tam něco mezi půllitrem a litrem. Odhadem. V kapse sice 450ml ve dvou softflaškách, ale to není nic skoro. OK, zpomaluju a klušu fakt jen v hooodně mírné intenzitě. Kristýna mizí, abych ji zahlédl ještě v jednom stoupání tak 300m předemnou. Jdu pomalu. Žádnej závod.  Závod se změnil ve strategickou hru, kdy se každý doušek počítá a nemůžu plýtvat vodou.

Gel taky nemohu, ten se musí zapít, pevnou stravu … mám! Zapomněl jsem na medvědy. Posílám jich pár do kyselinové komory žaludku, který zabublá blahem. Něco přidám a už to zase běží, ale nepřeháním. Potkávám nějaký potok. Neodborným okem zkouknu kvalitu vody. No kejml se tam na naplnení nevejde, ale je to studený atd, tak se poprvé v závodě chladím a … piju. Buď se zbliju a pos… z vody anebo z horka. Z horka to bude už dnes, z kvality vody nejdřív večer. Volím menší zlo a piju jak divej. Zkusím placebo efekt a bakterie filtruju vzpomínkou na video s Kilianem, kterej popíjí z horskýho potůčku v Alpách. J J

Sbíhají mě dva anglicky mluvící chlápci, kteří mě naháněli, když jsem lovil medvědy v batohu. Dáváme se do řeči. Vyklube se z nich polák a angličan. Polák toho má v nohou už dost, anglán je drsoň, běží na Krupičku a je to jeho první ultra. Háro má taky skoro jak Krupička. Super společnost. Dobrej pokec. Nemyslím ani na docházející vodu, ale pořád někde zkoumám, kde se dá doplnit z nějaké hadice. Jak na potvoru u žádný chaty nikdo není. Ha. Tady. Chci se zeptat, ale z osazenstva ve stínu se klube živý ukazatel směrem na sjezdovku, do které praží slunce jako varná deska do pánve s palačinkama. Notyvle. Jsem v řiti. Tady zhynu a v prach se obrátím.

Dupeme hore. Na pravé straně je stín. Kde je stín, je chladněji (dedukce Mesány), ale při rozdílu teplot tam musí fučet. OK, traverzuji skrz sjezdovku, kde zjevně chybí cesta, zato tam je tráva vysoká po pás, ve které se dá špatně brodit. Ale vítr fouká, tak nasávám trochu chladu. Matt s Jackem postupují i v tom vedru rychleji po pěšině na sluníčku. Co mě ale dalo husinu na kůži, byl pohled o pár výškových metrů níž. Honza „Kenny“ Suchomel se chystá mě semlít za sucha. Šlape hore na slunku a jeho hlavu zabalenou v kšiltovce s tropikem prostě nelze přehlédnout. Hm, to je motivace. Sice to jde na pohodu, ale je tak zkušenej a vyběhanej a rychlej, že by nebylo špatný doběhnout s ním, ale ještě lepší před ním. Jakkoliv velkej respekt vůči němu mám, tak mě samozřejmě představa, že ho dám, byť „jde na pohodu“ vlévá do žil krev nasycenou cukříkama. Sjezdovka končí, uděláme malé esíčko a nahoru do lesa, kdy slyším opět angličtinu. Během pár minut se k zvuku přidává i obraz a jsem opět s klukama. Za náma nikdo není. Dupeme to nahoru, když v tom mi kejml zachrochtá poslední sbohem. Suchánek. Mám celkem ještě asi 2 dcl iontů a 3,5km do kopce. Tempo kluků v lese mi vyhovuje. Sice o dost pomalejší, než bych šel normálně, ale teď šetřím energii, vodu a hlavně jejich přítomnost a pokec je to nej, abych nemyslel na vodu, kterou nemám.

Cesta vzhůru je nekonečná a pokud jsem se schoval na sjezdovce před slunkem, tak se teď láme na kamenitou stezku vzhůru, kam slunce dopadá kolmo a do stínu se nedá schovat. Musím příště běžet s KiliJanem, protože to tady stihnu ještě ve stínu.

Nahoře se souputníci moc zdržovat nechtějí, ale cestou jsem v nich začal živit myšlenku na pivo, která se jim začla docela líbit, takže mi jejich sosání dalo čas dát se dokupy a naplnit kejml k prasknutí. Byť na posledních 16km, teď mohu vodu i prodávat. Hodim dropbag do káry k organizátorovi. Myšlenka na to, že tenhle úkol nechám na Kristýnu mě přešla ve chvíli, kdy jsem ji nechal utéct s pomyšlením na šaška, co si zapomene naplnit vak s vodou.

Klušeme dolů. Už to zase jde, ale žaludek a hlavně střeva už nějak chtejí posílat věci ven. Čím rychleji běžíme, tím hůř. Přecházím do indiána ale jen proto, že za chůze se to prostě ven nedere. Těch 16km zkusím dát i s tím. S klukama se kluše gut a oni už jsou tak rozjetí, že by mi zdrhli.

Dupeme, dupeme, povídáme a čekáme na tu poslední rasovinu, kterou náznakama organizátor sliboval. Máme nastoupáno jen kolem 3700m a min.200-300m to ještě má být.

Matthew si na Lysé udělal facelift a z Krupičky se stal anglický superman s britskou vlajkou a vystajlovanýma brejlema s potiskem  v motivu britské vlajky. Najednou se z něj stal leader of the pack – aspoň co se píár týká – všichni si nás zapamatovali. Jacek začal cítit cíl a víceméně sprintoval. Klidně jsme na něj mohli hodit postroj a odtáhl by nás oba.

Asi 600m před cílem se dozvídáme, že poslední odbočka na smyčku, co měla být největší rána do trosek, co bývala naše těla, je zavřená. V cíli se dozvídám, že to zavřeli pro všechny startující pro podmínky na trati. Myslím na Olafa, kterej by tohle určitě netoleroval a ještě by se postavil s foťákem na to nejkrutější místo, abychom „měli hezkou vzpomínku“.

Ač jsme měli proběhnout cílem spolu, Jacka chytl amok a 500m před cílem vzal kramle. Neslyšel, neviděl. S Mattem jsme doklusali do zatáčky 300m před cílem, srovnali běžecký styl, ať to vypadá gut a s úsměvem na rtech se zjevili před diváky. Posledních 100m jsme se dohodli, že zasprintujeme. Ty krabe. Super zážitek. Cílem probíháme vytlemení spolu, pípáme čipy v čase 10:58.

 

Shrnutí

Super závod, nádherný prostředí. Příští rok nevím, zda sem půjdu. Přeci jen je to tvrdej závod, ale takových je mraky. Nejspíš půjdu, ale ještě se uvidí. V Beskydech je přezávoděno a možná se sem už nebudu chtít po tolikáté vracet. Leda se sem přestěhovat. J

Na trati je dost podstatné myslet jen na sebe – tedy ve chvíli, kdy to není dobré. Jakékoliv nabuzení od kolegy může vést k chybě, která bude bolet – viz.mé trable s pitím. Celej nabuzenej jsem se vrhl z Lysé a plánované plnění kejmlu po občerstvení se už nekonalo.

Osobně – musím pořád žrát. Hodně. Moc hodně. Když dojde podklad v žaludku, je zle a stát se mi tohle na TDS, tak to bude velký trápení. Jsem rád, že jsem si to zažil tady, doma, na okruzích, kde se teoreticky nemůže stát žádná tragédie.

Závod se mi doooost líbil, byť se nevyvedl na 100%, ale na druhou stranu dobré je to, že jsem sebral „špatnou zkušenost“, kterou doufám eliminuju v budoucnu.

Další poznatek je ale ten, že horko mi opravdu sedí. Dnes jsem se nemusel chladit zdaleka jako na Jizerkách ... dokonce to bylo jen 2x z toho jednou jsem spíš smíval pot. Na Lysé jsem dokonce natahoval rukávy na občerstv., jak jsem se zastavoval, ale bylo vidět hodně lidí, kterým to horko dost nesedlo. :-(

 

Takže za mě dobrý.

97.místo, 64. v kategorii. Čas 10:58. trať měla ve výsledku po zkrácení cca 66km plus mínus, a něco mezi 3700 a 3900 metry stoupání. Rozdíly jsou dané různými GPSkami.

Velkej dík organizátorům, Kristýně, Honzovi a Vláďovi za super společnost. A také KiliJanovi a Ance Strakové, že mi připomněli a ukázali, jak se má běhat.

Stránky závodu

Výsledky