O závodě Tatranská šelma vím již několik let. Nicméně pokaždé jsem byl "hladový" po jiných závodech a má termínovka byla nacvakaná jinými závody. Letos se to ale trochu zklidnilo a tak jsem zkusil štěstí při registraci, která se s limitem pouhých 200 registrací (pro závod vertical) naplnila skoro stejně rychle jako Velká Kunratická (pro ty, kdo neznají je to opravdu VELMI rychle - cca 15 minut?).
Tatranská šelma je závod - běh do vrchu ve stylu vertikální kilometr ze světa skyrunningu (ten obvykle má 1km stoupání na max.5km vzdálenosti.
Šelma vertical má 7km a 1400m stoupání ...
Proč jsem se tam hlásil? Ze zajímavosti ... už jsem toho naběhal hodně - tratě to byly, dlouhé, krátké, placaté, zvlněné, kopcovité, hornaté a ku<pííííp> hornaté :-) ... nicméně téměř vždy byla součástí rovinka, seběh a většinou se jednalo o okruhové tratě - start a cíl na jednom místě. Ale nikdy to nebyl kopec, hora, skála, šutr ... nebo jak někdo říká nakloněná rovina ... a tohle byla sakra nakloněná rovina, kde byl cíl na vrcholu s tím, že se musíte vydat ze všech sil (je to přeci závod) a být nahoře co nejdřív ... jenže pak musíte po svých ještě dolů :-)
všimněte si (po rozkliku), kolik hlásí času na tuto túru turistické mapy na SK serveru :-)
Do asi tak dvou týdnů před závodem jsem se konýšil tím, že se podívám do Tater, užiju si pěkný závod a ... pak jsem se trochu začal zajímat. Opět zkouknu profil a ... no ono to není tak strmý asi, ne? To je OK ... kouknu na propozice ... časový limit se každý rok krátí o 2 minuty ... jo to je cajk ... Kouknu na mapy.cz a zjišťuji, že turisticky je to "jen 4:40 hod ... to jde. Za půlku času to dát. Z omylu mě pak vyvádí ale kamarád ze slovenska, že ať kouknu na hiking sk, protože to je "dobrá makačka". Hiking hlásí 5:20 hod a má tepovka klesá, protože se mi "zastavuje pumpa". Notywoe jak jako. Takze ne jen cca 2x rychlejs to mam dát, ale 3x???
Dále jsem opět zkoukl (konečně až nyní) propozice ... a ehm ... najednou jsou vidět s větším důrazem i věci, které jsou obvykle potlačeny podvědomím v zápalu přihlašovacího boje o místo na startovce. Konkrétně:
Najnáročnejší beh do vrchu na Slovensku a v strednej Európe. Od úpätia lesa až po samotný vrchol vedie panoramatický turistický chodník. Slavkovský štít je najexcentrickejší bod Vysokých Tatier.
Organizátor: TATRANSKÁ ŠELMA
Termín: sobota, 28.7.2018
Štart: Starý Smokovec, (1025m) o 9:00
Cieľ: Slavkovský štít, (2452m) do 10:56 (limit)
Jediné, co se hodí na okomentování této skutečnosti je sice z Karpatského pohoří, ale pro mou situaci na startovce na závodě v Tatrách to vystihuje naprosto přesně:
Jako doplněk se podívám na dlouhodobější předpověď od věčně ukecaných Norů (ale co kdyby) a má představivost postupně udupává plamínek s obrázky já ala Kilian, který si to štráduje v trenclích a tílku na vrchol Slavkáče maximálně s ledvinkou a trochou té vody. Místo toho se z mlh mé představivosti potácí těžkotonážní turista s goretexovou bundou, kalhotama, mikinou, termofólií a dvěma štanglema salámu místo hůlek v batůžku.
Mé nadšení se mění s blížící se realitou v odevzdání a pragmatičnost. Jediné, co jsem věděl na 100% je, že hole fakt brát nebudu. A co mi umělo vykouzlit trochu lepší náladu byl fakt, že jsem se aspoň nahlásil na vertical a ne na ultra, kde bych určitě chcípl.
Mé nadšení se mění s blížící se realitou v odevzdání a pragmatičnost. Jediné, co jsem věděl na 100% je, že hole fakt brát nebudu. A co mi umělo vykouzlit trochu lepší náladu byl fakt, že jsem se aspoň nahlásil na vertical a ne na ultra, kde bych určitě chcípl.
Dost slov na úvod - šup na závod.
Na závodním "roštu" bylo klidno, řekl bych. Ano ... v porovnáním s jinými závody byl tento jen o max.200 hlavách na startovní čáře komorní a tak mezi menším počtem hlav šlo poznat snad všechny špičkové běžce ze světa horského běhání a běhu do vrchu ... slovácí, poláci, češi.
Velmi rychlý, ale věcný proslov organizátora stojícího na sloupku od plotu. Dvě jasná a stručná pravidla:
To je jasné, s obojím souhlasím a i bez této osvěty jsem měl velmi podobný plán. :-)
Odpočet a start. Řídké startovní pole se ROZBĚHLO, což je jinde nezvyklé. Všude se stojí fronta na start. To, že se nějak poběží mě nepřekvapilo, co mě překvapilo bylo, že běželi opravdu všichni ... ženy, muži, starci, děti a ... JÁ. Sice s velkou nevolí, ale nebudu trhat partu (sednu si za prvním bukem a budu se vydýchávat .... buk až na vrchol nikde nebyl :-))).
Byl jsem sám zvědav, kolik vydržím běžet já, pražskej pepík, a kolik borci, co trénovali v horách, žijí v horách a nejsou to městský slečínky. Vydrželi hodně. A udržel jsem se jich. Nevím kolikátá pozice, ale držel jsem se svý grupy a v po asi 1,5km v prudších pasážích s radostí společně s ostatními přešel do chůze. Bohužel ale tep nepadal dolů, nezvládal jsem se vydýchat - jediný rozdíl k mému pocitu kolabující astmatické stařenky byl v tom, že jsem neběžel, ale šel.
Tož to byl běh.
Teď už jen chůze a VELMI krátké pasáže (cca 2-15metrů), kdy jsem mohl předběhnout někoho v zástupu mravnečků na úzkém tatranském chodníku. Ano, vím, že jsem asi přepaloval, ale po 2km jsem si říkal, že zahřátý jsem dost - a to jsem zapomněl .. BYLO SAKRA HORKO. VELKÉ H O R K O. Ale horko bylo všem stejně ... a já horko snáším občas lépe než ostatní, tak jsem se tím docela bavil.
Jak jsem tak šel, pozoruji hodinky (bylo na to dost času), a zjišťuji konečně praktické využití režimu "lezení" (stoupání), do kterého se Garminy přepnou automaticky, když detekují rychlejší změnu nadmořské výšky. Už vím, co to je stoupat 700m za hodinu, 950m za hodinu, ale i 1200m za hodinu. Vím, při jaké "vertikální rychlosti" mi tep stoupá, stagnuje a kdy klesá. A také je to super, když vám dojde v mozečku cukr, který se přesměruje do nožiček a vy se snažíte spočítat jakou rychlostí asi stoupá první závodník, který to převýšení 1400m dá těsně přes hodinu ... fakt to nešlo v tu chvíli spočítat. Jediné, co šlo bylo "zvedni nohu, polož nohu, opři se do kolene, zvedni nohu, polož nohu, opři se do druhého kolene, otři pot, opakuj další hodinu a půl".
Cca na 1000m stoupání (kolem 2000 metrů nad mořem) je vyhlíkdka, kde byly holky s minerálkou a dávaly nám napít. Super. Dost to bodlo.
Celou dobu jsem popíjel jen vodu s Isostarem a po prvních 50ti minutách, kdy jsem vypálil žaludek jsem se pak každých cca 25 minut ládoval něčím - přesnídávka anebo gumoví medvídci.
Výstup je pro horaly velmi snadný, ale intenzivní. Pro pražáčka, kterému se vyklají kotníky a dochází mu cukry, čímž pádem se motá po celé šíři 40 centimetrového chodníčku to byl nadlidský výkon a tak tam, kde ostatní chodí rovně, se já snažím chytit čehokoliv pevně ukotveného k hoře. Když došly kosodřeviny, poplácával jsem každých pár metrů nějaký ten balvan, abych měl jistotu, že když spadnu, bude to je na bok a trochu a ne ze srázu a hodně. Ano, byly chvíle, kdy jsem měl strach, nicméně vždy mě zachránila milosrdná mlha (mrak), který se převalil přes ty krásné výhledy na tu ďuznu pode mnou.
Toliko barvitého vyprávění. Popravdě ano, měl jsem občas strach, ale makat jsem musel nahoru a strach jsem měl především z toho, že dolů to bude o dost horší. Když jedete naplno v závodě, dost strachů vás přejde.
Překvapivě jsme do skoro 80metrů (výškových) do cíle nepotkali v protisměru nikoho. No nevěřil jsem, že jsem druhej ale spíš pochyboval, kde jsem odbořil blbě, že nikdo nechodí ze shora. Nicméně těsně před cílem (asi 300 delkových metrů) jsme začali potkávat více lidí jdoucích dolů. Fandili jak o život, povzbuzovali.
Ještě kousek. Vidina cíle vám dodává křídla a tak balancujete na ostrých šutrech, skáčete přes ně, simulujete běh, letíte. Krása. Odpípnuto. Cílový čas 1:43. Celých 41 minut za vítězem. Nicm moc, ale opět - nic mě nebolí, jsem OK. Přístě snad lépe. O dost lépe.
Nahoře to vypadá jako základna kotle fanoušků na Zegamě nebo Tour de France. Celej vrchol je posetej závodníkama a v té mlze na šedivých kamenech dodává místní osazenstvo krásnou pohodovou a pozitivní náladu. Přeci jen tolik barviček v mlze vidí člověk rád. Kor když víte, že se žene buřina, tak vždy potěší, že se pravděpodobnost, že do vás bouchne blesk rozprostře mezi tolik lidí rovnoměrně, přičemž vlastníci hůlek mají v loterii šanci o krapet větší :-)
Orgové jsou frajeři. Vytáhli nahoru i občerstvení. Fakt dokonalé. A asi i nutné, protože pokud se vydáte ze všeho a jste na vrcholu, musíte to celé sejít ještě dolů. Anebo aspoň na Hrebienok na lanovku (což také není kousek).
O závodě
Šelma Vertical je velmi jednoduše, ale tím pádem i dobře zorganizovaný závod. Žádné prostoje, žádné záseky, nic. Zcela jasná pravidla i instrukce.
Každá závodník má svou hlavu a tak musí vzít to, co si myslí, že bude potřebovat nejen na cestu nahoru, ale i dolů.
Cestou dolů již nepočítejte s tím, že bude na vyhlídce ona občerstvovačka - musíte si buď něco nechat i na potom anebo šetřit s tyčinkou a pitím, které dostanete nahoře. Cesta dolů může být ještě hodně dlouhá.
Je dobré opravdu vyrazit rozumně dolů, ať nejdete ve frontě. Musíte pak brzdit a to bolí víc, než jít vlastním tempem.
Výsledky na webu nečekejte ale hned. Objeví se tam až za pár dní. Myslím ale, že ten zážitek to čekání vykompenzuje.
Co mě velmi potěšilo a překvapilo bylo to, že po celé trase nahoru i dolů jsem nazahlédl jediný odpadek. Takhle se má závodit v horách!
Video na instagramu
Použitá výbava
Velmi rychlý, ale věcný proslov organizátora stojícího na sloupku od plotu. Dvě jasná a stručná pravidla:
- je to sice závod, ale nemusíme dostat infarkt (spíš rada než pravidlo)
- hlásí déšť a tak dojít nahoru a hned se zdekovat a jít zpět, aby nás nechytla buřina úplně nahoře
To je jasné, s obojím souhlasím a i bez této osvěty jsem měl velmi podobný plán. :-)
Odpočet a start. Řídké startovní pole se ROZBĚHLO, což je jinde nezvyklé. Všude se stojí fronta na start. To, že se nějak poběží mě nepřekvapilo, co mě překvapilo bylo, že běželi opravdu všichni ... ženy, muži, starci, děti a ... JÁ. Sice s velkou nevolí, ale nebudu trhat partu (sednu si za prvním bukem a budu se vydýchávat .... buk až na vrchol nikde nebyl :-))).
tak takhle nějak se "běželo" ... trénink odpovídá výsledku - žalostný ... ale dokončil s náskokem na limit :-)
Byl jsem sám zvědav, kolik vydržím běžet já, pražskej pepík, a kolik borci, co trénovali v horách, žijí v horách a nejsou to městský slečínky. Vydrželi hodně. A udržel jsem se jich. Nevím kolikátá pozice, ale držel jsem se svý grupy a v po asi 1,5km v prudších pasážích s radostí společně s ostatními přešel do chůze. Bohužel ale tep nepadal dolů, nezvládal jsem se vydýchat - jediný rozdíl k mému pocitu kolabující astmatické stařenky byl v tom, že jsem neběžel, ale šel.
Tož to byl běh.
Teď už jen chůze a VELMI krátké pasáže (cca 2-15metrů), kdy jsem mohl předběhnout někoho v zástupu mravnečků na úzkém tatranském chodníku. Ano, vím, že jsem asi přepaloval, ale po 2km jsem si říkal, že zahřátý jsem dost - a to jsem zapomněl .. BYLO SAKRA HORKO. VELKÉ H O R K O. Ale horko bylo všem stejně ... a já horko snáším občas lépe než ostatní, tak jsem se tím docela bavil.
Jak jsem tak šel, pozoruji hodinky (bylo na to dost času), a zjišťuji konečně praktické využití režimu "lezení" (stoupání), do kterého se Garminy přepnou automaticky, když detekují rychlejší změnu nadmořské výšky. Už vím, co to je stoupat 700m za hodinu, 950m za hodinu, ale i 1200m za hodinu. Vím, při jaké "vertikální rychlosti" mi tep stoupá, stagnuje a kdy klesá. A také je to super, když vám dojde v mozečku cukr, který se přesměruje do nožiček a vy se snažíte spočítat jakou rychlostí asi stoupá první závodník, který to převýšení 1400m dá těsně přes hodinu ... fakt to nešlo v tu chvíli spočítat. Jediné, co šlo bylo "zvedni nohu, polož nohu, opři se do kolene, zvedni nohu, polož nohu, opři se do druhého kolene, otři pot, opakuj další hodinu a půl".
Cca na 1000m stoupání (kolem 2000 metrů nad mořem) je vyhlíkdka, kde byly holky s minerálkou a dávaly nám napít. Super. Dost to bodlo.
Celou dobu jsem popíjel jen vodu s Isostarem a po prvních 50ti minutách, kdy jsem vypálil žaludek jsem se pak každých cca 25 minut ládoval něčím - přesnídávka anebo gumoví medvídci.
Výstup je pro horaly velmi snadný, ale intenzivní. Pro pražáčka, kterému se vyklají kotníky a dochází mu cukry, čímž pádem se motá po celé šíři 40 centimetrového chodníčku to byl nadlidský výkon a tak tam, kde ostatní chodí rovně, se já snažím chytit čehokoliv pevně ukotveného k hoře. Když došly kosodřeviny, poplácával jsem každých pár metrů nějaký ten balvan, abych měl jistotu, že když spadnu, bude to je na bok a trochu a ne ze srázu a hodně. Ano, byly chvíle, kdy jsem měl strach, nicméně vždy mě zachránila milosrdná mlha (mrak), který se převalil přes ty krásné výhledy na tu ďuznu pode mnou.
Toliko barvitého vyprávění. Popravdě ano, měl jsem občas strach, ale makat jsem musel nahoru a strach jsem měl především z toho, že dolů to bude o dost horší. Když jedete naplno v závodě, dost strachů vás přejde.
Překvapivě jsme do skoro 80metrů (výškových) do cíle nepotkali v protisměru nikoho. No nevěřil jsem, že jsem druhej ale spíš pochyboval, kde jsem odbořil blbě, že nikdo nechodí ze shora. Nicméně těsně před cílem (asi 300 delkových metrů) jsme začali potkávat více lidí jdoucích dolů. Fandili jak o život, povzbuzovali.
Ještě kousek. Vidina cíle vám dodává křídla a tak balancujete na ostrých šutrech, skáčete přes ně, simulujete běh, letíte. Krása. Odpípnuto. Cílový čas 1:43. Celých 41 minut za vítězem. Nicm moc, ale opět - nic mě nebolí, jsem OK. Přístě snad lépe. O dost lépe.
Nahoře to vypadá jako základna kotle fanoušků na Zegamě nebo Tour de France. Celej vrchol je posetej závodníkama a v té mlze na šedivých kamenech dodává místní osazenstvo krásnou pohodovou a pozitivní náladu. Přeci jen tolik barviček v mlze vidí člověk rád. Kor když víte, že se žene buřina, tak vždy potěší, že se pravděpodobnost, že do vás bouchne blesk rozprostře mezi tolik lidí rovnoměrně, přičemž vlastníci hůlek mají v loterii šanci o krapet větší :-)
Orgové jsou frajeři. Vytáhli nahoru i občerstvení. Fakt dokonalé. A asi i nutné, protože pokud se vydáte ze všeho a jste na vrcholu, musíte to celé sejít ještě dolů. Anebo aspoň na Hrebienok na lanovku (což také není kousek).
O závodě
Šelma Vertical je velmi jednoduše, ale tím pádem i dobře zorganizovaný závod. Žádné prostoje, žádné záseky, nic. Zcela jasná pravidla i instrukce.
Každá závodník má svou hlavu a tak musí vzít to, co si myslí, že bude potřebovat nejen na cestu nahoru, ale i dolů.
Cestou dolů již nepočítejte s tím, že bude na vyhlídce ona občerstvovačka - musíte si buď něco nechat i na potom anebo šetřit s tyčinkou a pitím, které dostanete nahoře. Cesta dolů může být ještě hodně dlouhá.
Je dobré opravdu vyrazit rozumně dolů, ať nejdete ve frontě. Musíte pak brzdit a to bolí víc, než jít vlastním tempem.
Výsledky na webu nečekejte ale hned. Objeví se tam až za pár dní. Myslím ale, že ten zážitek to čekání vykompenzuje.
Co mě velmi potěšilo a překvapilo bylo to, že po celé trase nahoru i dolů jsem nazahlédl jediný odpadek. Takhle se má závodit v horách!
Video na instagramu
Použitá výbava
- boty La Sportiva Akasha
- ponožky Compressport 3D Dots
- 2XU kraťasy
- Salomon active skin shirt long sleeve
- batůžek z Decathlonu
- v batohu Compressport mikinu, Goretex bundu, Goretex kalhoty, izometrickou fólii
Pro doplnění - proč jsem nebral hole? Koukněte na ty fotky ... v takových horách je hodně šutrů a technického terénu. Hole pomohou, to ano, ale na 2 hod závodě plus sestupu dolů by byly spíše na obtíž - hroty se zasekávají mezi kameny, občas ujedou ... pro intenzivní makačku do kopce v technickém terénu jsem zatím rychlejší bez holí.
Tags:
zavod